15. února 2013
Jak silná musíte být, když se vám splní váš životní sen a zároveň se dozvíte, že jste blízko smrti? Jak zahnat černé myšlenky?
1 / 3

Každá doba má svoje nemoci, se kterými se klasická medicína nedokáže úplně vypořádat. Současnost má rakovinu. Už jenom při vyslovení toho slova většině z nás přeběhne mráz po zádech. O takových věcech se přece nemluví! Jsou sice všude kolem nás, podle statistik je každý třetí člověk potenciálně náchylný k rakovinnému bujení. Proč to tabu? Kdo se někdy s rakovinou setkal tváří v tvář u sebe nebo u někoho z blízkých (a že takových lidí je stále víc a víc), ví, že tahle nemoc znamená dotek smrti nebo smrt samu.

A ta je v současnosti tabu úplně. Málokdo o ní totiž ví něco bližšího, je příliš transcendentální pro dnešní, přetechnizovanou dobu praktického rozumu. Občas je možná dobré zrušit tabu a mluvit o věcech, o kterých se normálně jenom vystrašeně šušká v koutku. Tak to vidí publicistka, art direktorka a maminka tříleté holčičky Tonky Světla Kořánová, která rakovinou onemocněla, prošla dlouhým a vyčerpávajícím léčením, dotkla se druhého břehu a vrátila se zase zpátky. Její příběh bude pro ty, které mají podobný problém, povzbuzením, že člověk vydrží hodně a že nic nemusí být úplně ztraceno…

Sen o dítěti
Světla rozhodně nepatřila mezi neduživé a nemocné děti, vlastně i během dalšího života bývala zdravá. Když zjistila, že nemůže otěhotnět, rozhodli se s manželem zkusit nejdříve umělé oplodnění, a když ani to nevyšlo, shodli se, že požádají o adopci. Prošli dlouhými a prý občas dost potupnými testy. A čekalo se. Poslední dva roky před nemocí prý měla velmi hektické a stresové období, které pravděpodobně proces nemoci nastartovalo a urychlilo. Dostala od svého muže jako dárek zájezd do Turecka, který dvakrát kvůli nemocem manžela odložili. Když napotřetí konečně vyrazili, Světla prý trnula, co se stane. „A taky že se stalo – manžel měl uprostřed istanbulského tržiště mozkovou příhodu a odvezli ho do turecké nemocnice. Byl to hodně náročný víkend. Byla jsem ochotná udělat snad cokoliv, abych ho nějak dostala do Prahy, což se nakonec podařilo. Už v těch týdnech mi bylo divně – nic mě nedokázalo potěšit, ani věci, které jsem měla dřív tak ráda – příroda, slunce, květiny –, neměla jsem vůbec z ničeho radost…“

1 / 3