15. února 2013
Jak silná musíte být, když se vám splní váš životní sen a zároveň se dozvíte, že jste blízko smrti? Jak zahnat černé myšlenky?

Každá doba má svoje nemoci, se kterými se klasická medicína nedokáže úplně vypořádat. Současnost má rakovinu. Už jenom při vyslovení toho slova většině z nás přeběhne mráz po zádech. O takových věcech se přece nemluví! Jsou sice všude kolem nás, podle statistik je každý třetí člověk potenciálně náchylný k rakovinnému bujení. Proč to tabu? Kdo se někdy s rakovinou setkal tváří v tvář u sebe nebo u někoho z blízkých (a že takových lidí je stále víc a víc), ví, že tahle nemoc znamená dotek smrti nebo smrt samu.

A ta je v současnosti tabu úplně. Málokdo o ní totiž ví něco bližšího, je příliš transcendentální pro dnešní, přetechnizovanou dobu praktického rozumu. Občas je možná dobré zrušit tabu a mluvit o věcech, o kterých se normálně jenom vystrašeně šušká v koutku. Tak to vidí publicistka, art direktorka a maminka tříleté holčičky Tonky Světla Kořánová, která rakovinou onemocněla, prošla dlouhým a vyčerpávajícím léčením, dotkla se druhého břehu a vrátila se zase zpátky. Její příběh bude pro ty, které mají podobný problém, povzbuzením, že člověk vydrží hodně a že nic nemusí být úplně ztraceno…

Sen o dítěti
Světla rozhodně nepatřila mezi neduživé a nemocné děti, vlastně i během dalšího života bývala zdravá. Když zjistila, že nemůže otěhotnět, rozhodli se s manželem zkusit nejdříve umělé oplodnění, a když ani to nevyšlo, shodli se, že požádají o adopci. Prošli dlouhými a prý občas dost potupnými testy. A čekalo se. Poslední dva roky před nemocí prý měla velmi hektické a stresové období, které pravděpodobně proces nemoci nastartovalo a urychlilo. Dostala od svého muže jako dárek zájezd do Turecka, který dvakrát kvůli nemocem manžela odložili. Když napotřetí konečně vyrazili, Světla prý trnula, co se stane. „A taky že se stalo – manžel měl uprostřed istanbulského tržiště mozkovou příhodu a odvezli ho do turecké nemocnice. Byl to hodně náročný víkend. Byla jsem ochotná udělat snad cokoliv, abych ho nějak dostala do Prahy, což se nakonec podařilo. Už v těch týdnech mi bylo divně – nic mě nedokázalo potěšit, ani věci, které jsem měla dřív tak ráda – příroda, slunce, květiny –, neměla jsem vůbec z ničeho radost…“