13. února 2013
Alenin pracovní život má podobu softwarové firmy. Když se o místo ucházela, jeden úsek svého života v „sívíčku“ raději vynechala...
1 / 3

Někdy udivuji sama sebe, kolik tváří mám. Světlé, průměrné i temné. V každé své životní etapě jako bych byla někým jiným. Nicméně z dnešní prespektivy můžu s klidným svědomím říct to samé, co Jan Neruda ve své básni: „Vším jsem byl rád…“

Omamná svoboda
Jako malá holka jsem byla premiantka, ale ne šprtka. Vždycky ve mně bylo něco „nad věcí“, něco „kontra“ všem autoritám. Něco, co nemohlo vystát falešné úsměvy, svazácké manýry a ustrašenou umírněnost. Babička mi vždycky říkala: „Alenko, ty umíš být chladná a tvrdá jako ocel.“

Dodělala jsem gympl i vysokou. Ekonomka to byla. Naši se těšili, jak si najdu místo v solidní brněnské firmě a budu pěkně dělat kariéru. Jenže já jsem se rozešla s přítelem a nově nabytý pocit svobody byl omamný. Chtělo se mi vypadnout někam, kde to víc žije. Zvítězil Londýn. Nechat se zaměstnat jako chůva a být buzerovaná britskými paničkami a jejich rozmazlenými fracky? Tak to ne! Anglicky jsem uměla výborně, tak jsem si říkala, že bych mohla přes kamarádku, která v Londýně už žila a pracovala, sehnat lepší práci.

Měsíc jsem si užívala po klubech, potkala jsem spoustu zajímavých lidí a roztáčela kapesné, kterým mě rodiče vybavili. Rozmazlená ignorantka s pocity euforie. Na jedné party jsem se seznámila se dvěma kluky a jedou slečnou. Nabídli mi „job“. Hosteska v nočním klubu. „Přines podej v bordelu.“

1 / 3