8. února 2013
Smrt. Už v okamžiku zrození je jasné, že nikdo nebudeme ušetřen. Je jen otázka, kdy na nás ukáže prst osudu... Většina lidí má přesto umírání uzamčené kdesi mezi zakázanými myšlenkami...
1 / 4

Někdy jsme v roli pečujícího člověka, jindy o někoho přicházíme a nakonec se staneme sami „obětí“. I když se budeme stokrát přesvědčovat, že jsme na smrt připraveni, protože je u lidí letitých či velmi nemocných přirozená, když přijde, stejně nás to většinou srazí na kolena. Bolavé srdce, slzy a jen pomalé přijímání skutečnosti.

Až do poslední chvíle
Někdy nás přepadne nepři­pravené, jindy ji vyhlížíme dlouhé měsíce. Z výpovědí těch, kteří prožili klinickou smrt a zase se vrátili zpět, vyplývá, že i když není člověk zdánlivě při životě, všechno vnímá a slyší. Máte-li tedy tu možnost, mluvte v přítomnosti umírajícího, jako by byl při vědomí. Pokud mu chcete sdělit něco důležitého, je nejvyšší čas. Nikdy není pozdě vyjádřit lásku, lítost, požádat o usmíření… Jestliže nevyužijete tento okamžik, může se stát, že již nikdy nedostanete další šanci. Určitě se však zdržte toho, něco umírajícímu vyčítat, tlačit na něj nebo se ho snažit za každou cenu držet při životě.

Je jedno, zda umírající přijímá svou smrt s klidem, nebo ne, velmi často přichází před posledním nadechnutím okamžik naprostého smíření. U někoho jej můžete postřehnout v obliče­ji, jindy si ho odcházející nechá pro sebe. Pamatuji si, jak jsem pro jinou „neodkladnou“ záležitost nenavštívila svou umírající babičku. Dva dny nato zemřela a já se nestačila rozloučit. Dodnes v sobě nesu velmi silný pocit viny. Na druhé straně je empiricky dokázané, že si většina lidí vybírá pro smrt právě okamžik samoty. Možná je pro ně lehčí odejít ze světa ve chvíli, kdy je nikdo nevidí, kdy necítí ten takřka hmatatelný smutek okolí…

1 / 4