Když se řekne nevěra, každý si hned představí tu trapnou situaci, kdy sám svého partnera podvádí. Nebo ještě hůře, je sám podváděn. Onen známý osudový okamžik, kdy se otevírají dveře do ložnice a místo dvou jste nečekaně tři, nahání hrůzu. Když se ale na nevěru podíváme detailněji, zjistíme, že by se klidně mohla stát vlastním vědeckým odvětvím. Pro každého znamená nevěra něco jiného. Každý se s ní jinak vyrovnává a každý ji jinak vnímá. A to, jak je nevěra složitá, dokazuje fakt, že je stará jako lidstvo samo.
Komplikovaná nevěra
Co to ta nevěra vlastně je? Můžeme ji rozdělit na více druhů a pak si mezi nimi vybrat tu, kterou tolerovat budeme, a tu, kterou bychom nikdy nepřijali. Podle psycholožky Tamary Cenkové jsou k nevěře daleko tolerantnější ženy. Mají to totiž dáno od přírody. Zatímco otec může být nejistý, matka je vždycky stoprocentně jistá. Odtud také pramení fakt, že muži nevěru netolerují, a to i přesto, že jsou často nevěrnější než ženy.
Tamara Cenková se domnívá, že ženy jsou k tomu, aby partnerovu nevěru tolerovaly, vybaveny geneticky i historicky: „Jsou s ní tak trochu smířeny a tak ji ne pokaždé řeší hned rozchodem nebo rozvodem. Většinou ji přijmou. Nevěru ovšem v žádném případě netolerují žárlivé ženy. Pro ně automaticky znamená konec vztahu. Svou žárlivostí přitom partnera přímo ženou do cizí postele. Tak dlouho mu dělají scény, podezřívají ho a dusí, že si partneři často řeknou, tak proč to neudělat, když už stejně pykám.“
