Nenechte se mýlit, není žárlivost jako žárlivost. Psychologové připouštějí, že do určité míry lze pocity, které ji provázejí, pochopit. Pokud o druhého člověka stojíte, je ‚normální‘ cítit určitý neklid při představě, že by dotyčný odešel, zamiloval se do někoho jiného nebo měl s někým jiným sex.
Řekni mi, co rodina
Různě žárlí i lidé odlišné povahy – není tajemstvím, že nejčastěji se tak projevují buď lidé extrémně úspěšní s majetnickými sklony (zvyklí na to, že dosáhnou všeho, co si zamanou), nebo naopak nejistí jedinci s nízkou sebedůvěrou. Obrovský vliv má i rodinná výchova. „Pokud váš partner žárlí, prozkoumejte jeho rodinné vztahy,“ radí renomovaný psycholog Miroslav Plzák.
„Možná musel bojovat o pozornost některého z rodičů kvůli jejich extrémnímu pracovnímu vytížení nebo pochází z více sourozenců a nebylo jednoduché utrhnout rodičovskou lásku jen pro sebe alespoň na chvíli. Teď chce mít pro sebe vás.“ Mimochodem – totéž lze samozřejmě použít i při zkoumání vlastních pohnutek k žárlivosti. Ztropíte-li žárlivou scénu (ačkoliv jste samu sebe minule zapřísahala, že už se to nesmí stát), ptejte se v první řadě PROČ. Ačkoliv diagnóza „žárlivost“ oficiálně neexistuje, psychologové, kterým žárlivých klientů rozhodně v posledních letech neubývá, ji pracovně rozdělili do několika kategorií:
Tady jsou:
? žárlivost vyvolaná konkrétním podnětem (Partner už půl hodiny vysvětluje cosi kolegyni na baru a ona se na něj sladce usmívá.)
? žárlivost z podstaty povahy (Pozor, je to dědičné! Až ve třech procentech případů se potvrdí, že jeden z rodičů je rovněž žárlivý). Takový člověk má problémy se žárlivostí ve všech svých partnerských vztazích a buď se naučí s ní zacházet, nebo čelí opakovaným krachům svých lásek.
? žárlivost chorobná (má formu paranoje nebo bludu a z psychologického hlediska je velmi složité s ní něco dělat. Projevy jsou prakticky totožné
s některými závažnými psychopatickými poruchami.)
