1. První záznamy o jeho použití najdeme v asyrském právním dokumentu ze 13. století před naším letopočtem. O čtyři sta let později za časů Šalomounových mívaly hebrejské nevěsty spoustu zlata nebo šperků obtočených jako šňůry kolem čepce. V Palestině dosud nosí své věno na hlavě ve formě zlatých a stříbrných řetězů, mincí a ozdob, které visí z klobouku. Mongolské nevěsty mají složité vějířovité čepce ze stříbra a drahých kamenů, zatímco na Sumatře se hlava zdobí korálky.
2. Nevěsta se ve starém Římě halila do ohnivě rudého závoje, který doplňovaly věnce z myrty a verbeny. Byla to její corona nuptialis (svatební koruna), symbol vítězství a plodnosti.
3. Od čtvrtého do šestnáctého století v křesťanské svatební liturgii figuroval společný závoj pro ženicha a nevěstu. Říkalo se mu baldachýn a skrývali se pod ním oba snoubenci při knězově požehnání. Ve středověké Francii napnutý baldachýn nad hlavami snoubenců vytvořil stříšku, která představovala lože. Pod něj mohly vstoupit i jejich nemanželské děti, které se tak legalizovaly.
4. Začátkem šestnáctého století se pozornost soustředí jen na hlavu nevěsty. V severní Evropě splýval závoj z kovového rámu pokrytého spoustou květin včetně obilných klasů pro plodnost. Někdy býval součástí nevěstiny koruny kruh hořících svíček.
