Martin a já. Na mém růžovém sofa. Zase spolu. Jeho hnědé oči na mě lačně hledí, cítím jeho vůni. Chanel Egoist – vždycky mě na tenhle parfém utáhl jako na vařený nudli. Naše polibky jsou tak nádherně sladké, že jaksi ztrácím přehled, co dělají jeho ruce. Mají, zdá se, svůj jasný záměr – dobývají se na místečka na mém těle, kam mužská ruka už nějaký ten pátek nevstoupila. Přesně osm měsíců nedotčené bylo to místo, už tak dlouho trvá můj celibát. Jako dvaatřicetiletá žena z velkoměsta jsem vyzkoušela, co se sexu týče, ledacos. Naordinovala jsem sama sobě abstinenci. Důvod? Potřebovala jsem odpočinek. Přesycení sexem. Tak by klidně mohla znít moje diagnóza. Poslední kapkou mého poháru trpělivosti byl právě chlápek, který se teď tady urputně dobývá do mých kalhotek a doufá, že si pěkně užije...
Vzpomínky
Když jsem se poprvé milovala s mužem, bylo mi devatenáct. Dala jsem si na čas. Ten kluk mě miloval, já jeho taky. Ale po maturitě jsem mu utekla s jiným. Stane se. I mně se to pak několikrát přihodilo. Pár mi jich uteklo s jinou. That's life. Začala jsem pracovat ve vydavatelství, práce od rána do večera. Když jsem zrovna neseděla u počítače a nepsala, pařila jsem a tancovala po klubech. Flirtovala v restauracích a diskutovala s muži všech věkových i společenských kategorií po intošských kavárnách a vinárnách, potácejíc se pak s nimi ke mně nebo k nim domů. Většinou jsme spolu spali. Neměla jsem tehdy žádný trvalý vztah. Byla jsem volná. Svobodná.
Průzkumnice, říkala jsem si... Na jednu stranu mi to vyhovovalo, na druhou nějaká moje část toužila po vztahu, který by měl smysl, po vztahu, který byl šel do větší hloubky. Nicméně když si vrátím film mého života, vybírala jsem si tehdy jen muže, kteří byli právě pro trvalejší kontakt nepoužitelní. Bylo jich vcelku dost, to nezapírám. Ženáči. Nebo chlápci emočně či geograficky nedosažitelní. Moje „rychlovztahy“ trvaly od jednoho dne do několika měsíců. Když jsem o svých dobrodružných romancích vyprávěla mámě, která pro mě mívá vcelku pochopení, vždycky lamentovala: „Zorko, když ty s nimi vždycky vlezeš do postele moc brzo...“ Její názory se zdály být předpotopní, ale kontrolka ve mně přece jen blikala. Co když má tak trochu pravdu?
