Už jako dítě jsem se cítila trochu jiná – zatímco kamarádky sbíraly barbíny a chodily v růžovém, já poslouchala rock a hrála na kytaru. V devíti mi začala puberta, a protože jsem byla větší než ostatní dívky, říkaly mi, že jsem tlustá. Vracela jsem se domů s pláčem a ptala se mámy, proč jsem tak jiná. A ona mě vždy objala a říkala: „Jsi krásná a úplně normální.“ Jenže když mi bylo čtrnáct, při výšce metr šedesát jsem vážila padesát čtyři kilo a kamarádka mi navrhla, ať držím dietu. Teď vím, že jsem byla opravdu normální zdravá holka, jenže tehdy jsem to brala jinak a rozhodla jsem se, že přebytečná kila shodím cvičením.
Maraton denně
Nejdřív jsem vykoušela drastické dávky chůze. Často jsem trpěla na migrény, takže jsem nešla do školy. Místo toho jsem vyrážela na pěší túry do okolí Withamu, kde bydlím, od šesti ráno do šesti večer jsem pravidelně ušla 40 km. Bylo mi jedno, kam jdu, chtěla jem prostě zhubnout chůzí. Ze začátku jsem jedla třikrát denně, pak jsem však začala matce lhát a nakonec jsem v podstatě přestala vůbec jíst. A ani když jsem se vrátila domů, má obsese nepřestala, chodila jsem třeba nahoru a dolů po schodech, pořád dokolečka. Rodičům i známým to jistě připadalo divné, ale mně ne.
