20. června 2012
Také se občas přichytíte, že na partnera zkoušíte stejné triky jako na tatínka? Jenže on vám tatínka dělat nechce.
1 / 3

Pokud od manžela/partnera až podezřele často slýcháte poznámky typu „Vždyť jsi jako malá holka“, nebo „Nezkoušej na mě ty dětské oči“, je možná na čase řídit se pořekadlem: Na každém šprochu pravdy trochu. Co když se opravdu někdy chováte příliš dětinsky? Co když máte přehnaná očekávání, že se někdo postará, a tak prožíváte jedno zklamání za druhým? Možná jste si už všimla, že svět tam venku není vždy vaší maminkou. A přesto, i když se většinou chováte docela dospěle, někde uvnitř dosud hýčkáte tu malou holčičku, která touží, aby jí svět pofoukal každou záděru.

Některé děti jsou hodné, tvořivé a spontánní. Ale jiné dokáží být pěkně nároční teroristé. Je holčička uvnitř vás dětská, nebo dětinská? Dodává vašemu životu jiskru radosti a otevřenosti, nebo uzurpuje nejen vás, ale i vaše okolí? Některé naše dětinské vzorce pocházejí z prosté nechuti vyrůst. Jiné mají původ v chování našich rodičů. Jindy zase nezvládneme projít některou z fází dospívání a zasekneme se v určitém bodě. Pokud cítíte, že vámi občas cloumá dětinskost, vězte, že se můžete pohnout z místa a pokročit na lidské stezce. Na stará kolena tak nebudete „ještě dítětem“, ale „znovu dítětem“. Ne dětinskou a naivní babčou, ale moudrou ženskou s dětsky spontánním a radostným srdcem.

1. Ujišťuj mě, že se staráš
Sedíte s partnerem u televize. Zatímco on zobe buráky, vy si ozobáváte nehet. Až najednou „Auvajs“ – zatrhla jste si záděru. Bezmyšlenkovitě natáhnete před partnera prstík s kapkou krve a zašišláte „Hele“. Partner vaší ráně věnuje pohled trvající přesně dvě vteřiny, hrábne rukou do buráků a s pohledem zpět k televizi prohodí: „Dej si na to náplast.“ Jeho nereakce ve vás vyvolá otázku, proč jste mu takové zanedbatelné zranění vůbec ukazovala. Až vám to dojde: Zvykla jste si ukazovat podobné příhody mamince. Kdybyste za ní přišla s jakkoli drobnou kapkou krve, vzala by nejspíš váš prst do dlaně, pozorně by ránu se zaujatou grimasou prohlédla a pofoukala by ji. U svého partnera jste hledala stejnou dávku empatie, zachtělo se vám toho kraťoučkého ujištění, že někdo další s vámi sdílí váš svět.

Mnohé z nás jsme si zvykly prožívat s matkami nejen naše záděry, ale i nevýznamné bolístky a prohry, protože nám jde především o maminčino následné ujištění o její trvající péči. Tento návyk se line naším životem docela nenápadně až do chvíle, dokud se nepokusíme hledat podobné ujištění jinde, třeba u manžela, a dostane se nám nečekaně jiné reakce. Reakce, která není určena malé holčičce, ale dospělé ženě. Všichni občas potřebujeme vnější znamení, že na nás záleží. A všichni k tomu občas používáme malé záděry, ať už tělesné, nebo psychické. To, že jste manželovi ukázala odtrženou kůžičku, nevadí. Ale pokud mu za jeho minimalistickou reakci vyčiníte s tím, že teď máte jasný důkaz, že vás nemiluje, uraženě odejdete do ložnice a tři dny mu zlomyslně odmítáte sex, vaše vnitřní holčička má zřejmě víc prostoru, než je zdrávo.

1 / 3