18. června 2012
Možná se i vám do vztahu vplížil podivný stín, který je každým dnem temnější. Společné plány a touhy odvál čas a večer se u stolu potkávají dva cizinci. V duchu se modlíte, ať už se konečně něco stane.
1 / 3

Po vyrovnaném vztahu toužíme v momentech, kdy ho nemáme. Když dosáhneme toho, o čem jsme snili, začne se uvnitř naší hlavy cosi odehrávat. Nejdříve jenom v náznacích, probublávajících na povrch spokojenosti. A později v rozbolavělé touze, která nejde přesně definovat, v odcizení, které skončí oboustranným sexuálním nezájmem. Zčistajasna se ocitáme v bezvětří. Vítr do plachet vztahu přestal vát. Co s tím? Uvíznout na mělčině, a nebo plout na rozbouřené moře?

Takoví jsme byli…
Podle legendárního manželského poradce MUDr. Miroslava Plzáka, autora knihy Manželská tonutí, začíná partnerství vážně churavět v momentě, kdy si už na domov ani nevzpomenete a netěšíte se na partnera, a to třeba i po delším odloučení. Krizová je prý hranice tří dnů. Pokud ani po třech dnech nepřichází touha k návratu, visí ve vzduchu varování. Když je doma vzduch čistý a provoněný, je všechno v pořádku, když začnete vnímat atmosféru jako houstnoucí a tíživou, začíná blikat na partnerském semaforu červená barva. 

Všechny příznaky krize vykazoval i dlouhodobý vztah třicetileté Simony. „S Romanem jsem se potkala během studií na vysoké škole. Když jsme fakultu dokončili, našli jsme si společný byt a začali spolu žít. Naše soužití probíhalo klidně, bez hádek, ale v poslední době jsem začala vyhledávat neustále nějaké nové příležitosti k tomu, abych si z domu odskočila. Třeba na dvoutýdenní kurz potápění v Egyptě nebo na čím dál častější pyžamové večírky s kamarádkami. Roman vysedával u televize, přibral dvacet kilo a naprosto mě fyzicky odpuzoval. Občas jsem si vzpomněla na studentská léta, kdy Roman vypadal jako hipík, byl nesmiřitelným ekologickým aktivistou a měl velké plány, jak změní svět. Teď jsem však žila s mužem, který docházel do kanceláře v obleku a největší vášeň prožíval u sportovních přenosů nebo u počítačových her.

Náš sexuální život prakticky zanikl, už dávno jsme se přestali přitahovat. Cítila jsem, že se náš vztah ocitá v troskách, ale nechtěla jsem to vzdát. Ze zoufalství jsem navrhla, že bychom se mohli pokusit o dítě. Roman nadšeně souhlasil, protože stejně jako já neměl odvahu na radikální řez. Otěhotněla jsem, porodila syna. Těsně po jeho narození jsme se vzali, ale náš vztah šel od desíti k pěti. Když byl Tobiášovi rok, rozvedli jsme se. Udělali jsme všechny správné kroky, které podmiňují spokojený vztah: společné soužití – dítě – svatba, ale ani v jednom z nás se pocit štěstí nezahnízdil. S odstupem času si začínám myslet, že jsme zkrátka pro sebe nebyli těmi pravými protějšky, a i když jsme se oba snažili ze všech sil, nebylo jiného východiska než se rozejít.”

1 / 3