„V Dubaji jsem přijala na pozici asistentky Filipínku Mechell. Její pas jsem odevzdala na úřadě a čekali jsme na vyřízení razítka kvůli pobytu, což trvá asi deset dnů. Byl čtvrtek večer, začínal víkend a my pořádali firemní večírek v centru města. Pozvali jsme i novou kolegyni. Po půlnoci zábava skončila a čtyři kolegové šli Mechell doprovodit k taxíku. Vzhledem k tomu, že v arabských zemích je bezpečně, neměli jsme o ni strach. Když jsme ale po víkendu přišli do práce, Mechell nikde. Ani telefon nezvedala. Začali jsme řešit, co se mohlo stát, když vtom zavolal jakýsi oficír z ministerstva vnitra a vyptával se na ni. Byla už totiž třetí den ve vyšetřovací vazbě! Vzala jsem všechny potřebné doklady, kopii jejího pasu a vyrazila do vězení. Co se stalo? Když Mechell nastupovala do taxíku obklopena čtyřmi muži, všimla si jí policejní hlídka. Policisté automaticky předpokládali, že poskytuje sexuální služby. Pas neměla a jeho kopii si zapomněla v práci. Policie jí proto nevěřila a strčila ji za mříže. Tam Mechell strávila tři dny bez možnosti hygieny s dalšími třiceti ženami, většinou prostitutkami! Naštěstí se mi podařilo dokázat, že přijela do Dubaje za jiným zaměstnáním,“ líčí Emíre, která před lety vyrazila do arabských zemí nejprve jako diplomatka a posléze řídila v Dubaji firmu. Dnes o svých zkušenostech přednáší a píše knihy. „Moji rodiče se seznámili v Praze, kde oba studovali vysokou školu. Máma patřila mezi šestnáct Slováků, kteří tam byli přijati na ekonomii. Otec byl z Iráku, studoval sport, ale pak se dal taky na ekonomii. Když jsem se narodila, dostala jsem krásné jméno Amíra, což znamená arabsky princezna. Na matrice ho ale zapsali, jak slyšeli, s E, proto se jmenuji Emíre. Bylo mi sedm, když se naši rozvedli a otec se vrátil do Iráku. Nezůstali ve spojení, ačkoli máma po tátovi pátrala. Už od dětství jsem proto chtěla najít druhou část své identity. V Bratislavě jsem vystudovala na Univerzitě Komenského angličtinu, arabistiku a islamistiku a studium jsem završila doktorátem. Během školy jsem si užila stipendium v Egyptě a umínila si, že se po univerzitě nechám zaměstnat tak, abych si splnila arabský sen. Absolvovala jsem konkurz a stala se první ženou v slovenské diplomacii se specializací na Blízký východ.“
Pod palbou v Iráku
„V roce 1997 jsem odjela do Káhiry, kde jsem pak tři roky působila jako diplomatka. Tam se mi podařilo sehnat přes iráckou ambasádu kontakt na tátu a dokonce jsem si s ním i telefonovala. Pomohlo mi, že jsem byla diplomatka, neboť iráčtí kolegové měli větší zájem mi pomoct. Po Egyptě jsem zamířila jako vedoucí mise do Kuvajtu a v roce 2003 jsem se jako úplně první slovenský diplomat dostala do poválečného Iráku. Táta už bohužel nežil. V roce 2001 zemřel na rakovinu a můj nevlastní bratr mi řekl, že ,zemřel na tajemství, které nosil v srdci’. Měl tím na mysli tátův vztah ke mně a mé mámě, i když celá rozvětvená rodina o nás věděla. Kromě Bagdádu, který jsem projezdila křížem krážem, jsem s posvěcením 7. české polní nemocnice navštívila některé sumerské památky jako Ur, Uruk, Eridu nebo Babylon a také důležitá místa z arabsko-islámské historie – Ktésifón, Uchajdir, Sámarru či Karbalá. Cesta z Kuvajtu přes Basru do Bagdádu je dlouhá 700 kilometrů a trvala sedm až osm hodin. Hlavně ale byla nebezpečná! Několikrát jsme se ocitli pod ostrou palbou a zažívala jsem i přechody hranic ve válečných podmínkách. Tanky úplně zničily některé cesty, zato část dálnice mezi městy as-Samáwa a Násiríja byla kvalitnější než západoevropské dálnice. Mnohé archeologické lokality obsadili Američané, kterým historie nic neříkala a klidně si tu rozložili kulometné pozice. Památky narušovaly také otřesy vojenských vozidel. Hned za původní zdí Babylonu postavili heliport a pohled na něj působil jako ze sci-fi filmu. Cestou mě dojalo hned několik osudů. Vzpomínám si, jak k českým lékařům přišel po vlastních nohou muž, který měl kulku v hlavě. Nemohli uvěřit, že vůbec žije! Iráčané byli po válce dost zmatení. Nevěděli, na kterou stranu se mají přiklonit a koho mají velebit. Část se přidala k Američanům, část na stranu utlačovaných šíitů. Většina lidí však chtěla žít úplně normálním životem. Navzdory všemu, co se v té zemi dělo, zůstali obyvatelé pohostinní, ochotní se otevřít a přijmout cizince mezi sebe.“
Šéfka z Dubaje
„Prosazovat se v mužské konkurenci nebylo lehké, ale na největší překážky jsem paradoxně narazila na slovenském ministerstvu. Zato v arabském světě mi postavení diplomatky otvíralo dveře. Tam totiž panuje názor, že ženě, obzvlášť cizince, je třeba pomáhat. Zároveň žena diplomatka všude ,trčí’ a je vedle mužů nepřehlédnutelná. Obrovské plus také máte, když mluvíte místním jazykem! V diplomatických službách jsem působila deset let, pak jsem ale ucítila, že už potřebuji změnu. Chtěla jsem si vyzkoušet i jiné povolání a zjistit, jestli ho zvládnu. A hlavně zda zvládnu být nezávislá a dělat věci, které mě baví, bez toho, aby mou aktivitu někdo kontroloval a závistivě ohraničoval. Psal se rok 2005, když jsem dostala nabídku stát se jednatelkou firmy GCWare Middle East. Firma jen s pár zaměstnanci se teprve začínala prosazovat na emirátském trhu a já jsem měla zpočátku širokou náplň práce od personální přes finanční až po obchodně-projektovou. Hlavně jsem ale měla rozvíjet obchodní styky, což mě bavilo nejvíc. Měla jsem komunikovat s lidmi, i když tentokrát v otázkách informačních technologií. Zpočátku byli obchodní partneři zaskočení, že mají jednat se ženou, po určité době jsem se ale s některými spřátelila, dokonce i s obchodníkem z velmi striktně islámské země, ze Saúdské Arábie. Kromě působení ve vícerých emirátech jsem obchodně navštěvovala hlavně Omán a potom Sýrii. Firma sídlila v Dubai Internet City, kterému se přezdívá druhé Silicon Valley. Byla jsem ale v šoku, jak se tady platí účty za telefon a internet, totiž jen v hotovosti! Operátor zřídil v Internet City obrovskou místnost s deseti pokladnami, z nichž ale fungovala jen polovina. Když jsem potřebovala jednou za měsíc zaplatit služby, procedura pro mě představovala půldenní výlet!“
„Znám arabská tabu.“
„Po dvou letech v Dubaji se mi zachtělo užívat si zase rodného Slovenska a jeho otevřenosti. V Emirátech se prolíná moc hmotného dostatku s myšlením, které vývojově a časově nekoresponduje se středoevropským. Emiráty už mi v té době přestaly vyhovovat jako vhodné prostředí pro další život. Sice jsem tam měla lepší výdělek, ale rozhodnutí vrátit se domů nelituju. Teď se zaměřuju nejvíc na poskytování informací o Blízkém východě. Ať už formou přednášek na univerzitě, rozhlasových relací, psaním knížek, či různými pracovními cestami po těchto zemích. Víc o mně najdete na stránce khidayer.com. V knížkách přibližuji realitu a způsob života v arabském světě, ale i témata, která jsou většinou tabu. Mluvím i o arabské sexualitě, obřízce, kastování společnosti, drogách nebo o alkoholu. Do budoucna toho plánuji hodně, jen se musím správně rozhodnout. Naučit se dobře rozhodovat je taky součástí mého dalšího životního plánu.“
