13. června 2012
Svítíte svým vlastním jasem nebo jen odrážíte záři svého partnera? Jinak – jste závislá nebo nezávislá? Svobodná nebo nesvobodná?
1 / 3

Pro tento článek nám bylo inspirací vyprávění sedmatřicetileté Ivany. Sympatická žena finančně velmi zajištěného muže, oba jsou ty vzácné tipy, kterým bohatství nezatemnilo mozek ani srdce. Ivana je maminkou a manželkou, protože nic jiného nemusí, ale obou rolí se chápe něžně a schopně a vytváří krásný domov. Ale i přesto si její muž Pavel občas posteskne: „Kéž by na mně tolik nevisela.“ Nevadí mu, že nepracuje, netouží po tom, aby měl doma ženu s úspěšnou kariérou, ani manželku bohatého muže, která se věnuje úchvatným charitativním projektům, pokud si to sama nepřeje, nebo aby se svým časem dělala něco velkolepějšího než domov a zázemí. Prostě jen chce cítit, že kdyby tam chvíli nebyl, celý domov by se nerozpadl. Ví, že by Ivana dokázala zaplatit složenky, posílat děti do dobré školy, snad si i nechat vyměnit zimní pneumatiky za letní na svém automobilu.

Ví, že by dokázala jezdit i mnohem méně nákladným vozem, kdyby si to situace žádala. Jen cítí tíži v tom, že emočně, náladově, chutí do života, by bez něj Ivana byla ztracená. Jako kdyby svou životní energii čerpala z něj, jako by neměla své vlastní slunce. To si Pavel myslel, dokud ho podnikání nezavedlo na dva měsíce do zahraničí a Ivana nezůstala ve velkém domě téměř na samotě sama se dvěma malými dětmi. Oba se této chvíle děsili. Pavel navrhoval, že na dva měsíce najdou pomocnici, která by s Ivanou bydlela, ale protože se jim nepodařilo najít nikoho, kdo by Ivaně vyhovoval, zůstala nakonec sama. Naštěstí. Díky tomu objevila Ivanu, která už dlouho pospávala – protože prostě mohla.

Ivaně bylo chvíli smutno a teskno, ale jen se po pár dnech otřepala, byla sama sebou překvapená. „Najednou jsem se úplně proměnila. Začala jsem být na děti zdravě přísnější, zacházela jsem s nimi pevnější rukou. Řešila jsem situace, které jinak automaticky přepouštím Pavlovi. Jednou jsem se dokonce musela pohádat se sousedkou kvůli jejímu psovi, který ohrožoval děti. A víte co? Mně se ta nová Ivana moc líbila. Měla jsem pocit, že se ve mně vypnul jakýsi automatický pilot, který se o někoho opírá jen proto, že může, ani snad ne z lenosti, ale z pocitu, že vedle je někdo, kdo to zaručeně vyřeší líp. Došlápla jsem si na učitelku, která šikanovala mého syna, a to, co bych u sebe dřív viděla jako agresivní chování, které náleží spíš mužům a kterému bych se proto vyhýbala, mi najednou připadalo jako zdravá vitalita. Získala jsem pocit, že jsem na své vlastní straně, že mi život nemůže ublížit. Bez ochránce nablízku ze mě paradoxně spadl strach.“

1 / 3