10. června 2012
Druhá míza bývá spojována výhradně s muži. Nám ženám se do žil ale vlévá také. Je trochu jiná, ale i přesto s námi dokáže pořádně mávat.
1 / 2

Neotáčíme se za každým mladíkem, který kolem nás projde. V kavárně si nešpitáme s muži o dvacet let mladšími. Pokud si vůbec o tolik let mladšího muže najdeme, což se v rámci průměru stává zřídka, nejezdíme s nimi na kolečkových bruslích po parku a nechodíme na večírky pořádané jejich přáteli. Víme totiž, že by to bylo trapné. Když už takovému pokušení přece jenom podlehneme, realita nás postaví zpátky na nohy.

Poslední šance
Takzvaná druhá míza je u mužů i žen těsně spjata s obdobím, které se označuje jako krize středního věku. Nejprve přijde krize, kdy na člověka dolehne „nesnesitelná těžkost bytí“, ta zmobilizuje psychiku i tělo k větší aktivitě, takže to vypadá, jako kdyby dotyčný načerpal novou chuť do života. Je přesvědčený, že dokáže dát životu nový smysl, nebo ho rovnou obrátit vzhůru nohama, že má dost energie, aby konečně začal uskutečňovat své staré sny, aby se podíval na místa, která plánuje navštívit dlouhá léta… V začínajícím středním věku, který přichází kolem čtyřicítky, se objevuje pocit poslední šance, jenž člověka nutí něco udělat, protože jestli to neudělá hned, bude na jakoukoli změnu pozdě. Ta představa je pro mnohé ubíjející a to platí pro muže i pro ženy stejně.

Naděje mizivá…
U nás žen je však pocit poslední šance méně spjat s jinými muži. Během druhé mízy toužíme více po změně ve vztahu, který už máme. Méně často toužíme po úplné změně partnera. Muži uvažují jinak. Pro ně bývá synonymem změny jiná žena, obvykle žena mladší, s níž ještě mohou založit novou rodinu. My ženy kolem čtyřicítky máme naději na založení nové rodiny mizivou, protože naše tělo už se přece jenom pomalu blíží k přechodu, a i kdybychom o ni stály, dobře si uvědomujeme, že naše šance jsou malé. Nač se tedy pouštět do riskantního podniku…

1 / 2