Zastávala jsem se jich. Říkala jsem o nich, že za to nemůžou. Byly oklamány, svedeny, podvedeny, byla jim nakukána spousta nesmyslů o nic nechápajících manželkách, dávno skončených manželstvích, která se udržují jenom kvůli dětem, o blížícím se rozvodu a o tom, že dotyčný nikdy nic podobného s nikým jiným nezažil. Chvíli jsem měla pochopení i pro milenku svého partnera. Nejen to, dokonce jsem k ní pociťovala soucit! Vážně, bylo mi jí líto, protože jsem tušila, že se trápí, a věděla, že toho, koho chce, tedy mého partnera, nikdy nebude mít tak, jak by ráda – tedy jako svého partnera a pouze pro sebe. Protože jsme s partnerem měli malou postelovou krizi, brala jsem jeho nevěru jako jakési východisko z nouze, které jsem byla ochotná i schopná odpustit bez toho, abych ho několik následujících let mořila výčitkami. Byla jsem tolerantní a velkorysá. Ostatně – nechtěl ode mě odcházet. Chtěl si jen zaflirtovat a užít si obdivu zamilované slečny. Stejně jako spousta jiných ženatých nebo zadaných mužů. Avšak slečna nebyla jenom zamilovaná. Slečna byla a stále je také hodně vytrvalá a zarputilá.
Krátký život?
Není sama. S milenkami, které rozbíjejí trvalé vztahy, jako kdyby se roztrhl pytel. Každou chvíli se nějaká taková objeví v médiích, pokud si zrovna začala vztah s někým mediálně známým, a sděluje nám, jak je její milenec báječný a jak si spolu dokonale rozumí. Mediálně známý milenec obvykle reaguje podobně. Je báječná, skvěle si spolu rozumí. Dospělému a psychicky zralému člověku nad tím zůstává rozum stát. Po třech měsících známosti je naprosto předčasné mluvit o neopakovatelném duševním souznění a porozumění. Mluvit se dá maximálně o hormonech, feromonech nebo chemických procesech v mozku, které ono „neopakovatelné duševní souznění“ způsobují. Zatímco okolí lituje opuštěnou manželku s dětmi, rozhořčuje se, jak ona může odvést otce od rodiny, milenka a nevěrný manžel se snaží udělat z nouze ctnost. Omlouvají se slovy, že život je příliš krátký, aby ho člověk prožil s někým, s kým žít nechce, případně že tohle je ta pravá láska a pravá láska že se nikdy nemá nechat utéct... Jestliže o pravé lásce po několika týdnech známosti mluví adolescent navazující první vztahy, dá se to pochopit. Najde-li pravou lásku padesátiletý muž v náručí třicetileté ženy a to po několika setkáních, nabízí se nutně otázka, jestli se mu trochu nepletou pojmy. Odpověď zní: pletou. A hodně. Milenecká dvojice stavící své štěstí na úkor někoho jiného špatně chápe význam slova zodpovědnost. „Pochop to,“ snažil se mě přesvědčit jeden dávný kamarád, který vysvětloval, proč po osmi letech vztahu opouští přítelkyni s roční dcerou. „Už k ní necítím to, co jsem k ní cítil kdysi. Kdybych s ní zůstal, zachoval bych se nezodpovědně, protože bych předstíral něco, co není. Takhle to bude takové čistější. Samozřejmě se o ni i o dceru postarám.“
