15. května 2012
Jak znovu milovat, když vám váš ex rozdrtil srdce. Zranil vás. Zklamal. Zabouchl vám dveře důvěry k ostatním mužům...
1 / 2

Myslela jste, že vaše trápení skončí rozchodem. Ke svému úžasu jste ale zjistila, že to „nejlepší“ vás teprve čeká. Návaly hněvu, smutku, stesku (a to i přesto, že se k vám váš bývalý třeba zachoval hrozně). Zuřivost vůči němu je promíchána s hněvem na sebe sama za to, že jste to dopustila, smutkem ze zklamaných nadějí, a celé je to opepřeno zoufalstvím pramenícím z necitlivého chování okolí. Jedni vám radí, co byste měla dělat, druzí dokonce, co jste bývala byla měla dělat, další vám vyprávějí, jak a kde a co si s vaším bývalým užili a domáhají se, abyste byla nadšená spolu s nimi, jako byste podle nich měla být z kamene. Máte svíravý pocit, že jste se ocitla v jedovatém koktejlu, který vás nutí vypít až do dna.

Zrádný slib
Otravu cítíte dokonce i fyzicky. Srdce je sevřené a přitom máte pocit, že vám každou chvíli vybuchne hrudník. Třesou se vám ruce. Máte pocit, že máte polovinu fyzické síly, než kolik jste měla před tím. Myšlenky se obsesivně točí kolem bývalého partnera nebo vaší současné bolesti, a to už přitom svou vlastní mysl nemůžete ani vystát. Chtěla byste vyskočit ze své vlastní hlavy, ze své vlastní kůže. A tak vás v tomto strašném mixu, ze kterého nevidíte cestu ven, napadne jedno jediné řešení, které se jeví jako logické: Už žádná láska, protože tohle už opravdu nikdy nechcete zažít. Někdy si jsme tohoto „řešení“ vědomi. Jindy se do nás vkrade velmi nenápadně. Je to jako slib sami sobě, že už nikdy nebudeme trpět. Že už radši budeme sami, nedůvěřiví, že nám stačí klouzat se po povrchu, nikoho si k sobě nepustit. Nikomu se nevydat. Než mít srdce na maděru, to ho radši nemít vůbec. To, co netušíme, ale je, že srdce nelze zavřít selektivně. Nemůžeme říct, že negativní, bolavé věci nechceme a pozitivní a příjemné ano. Zavřené srdce je špunt, který zacpe průchod oběma směry. Možná už nebudeme nikdy tak zmatení, naštvaní, uražení, zklamaní, smutní, zoufalí.

To, co netušíme, když činíme rozhodnutí zavřít se a ubránit se zranění, je, o co všechno tím zároveň přijdeme. Nepocítíme intimitu, prohlubující se přátelství, blízkost s druhým člověkem, nepřekročíme sebe sama do prostoru, kde se dva lidé teprve mohou setkat. Neucítíme to hřejivé teplo, které v nás vyvolává pomyšlení na toho, koho máme rádi. Nebudeme schopni vcítit se do druhého člověka a lidem s námi přestane být dobře, takže nakonec se oni budou stranit nás, nejen my jich. Ztratíme přitažlivost a schopnost být přitahován v nás vyschne. Z našeho života zmizí hravý prvek. Emoce jsou v lidské psýché jako jaderné elektrárny. Aniž si to připouštíme, je to obrovská energie, naprosto nekontrolovatelná a neuvěřitelně mocná. Nedá se moc potlačit, a pokud se o potlačení pokoušíme, musíme být připraveni, že nás jen pouhé udržení toho špuntu bude stát skoro všechnu sílu. A protože budeme zároveň odstřiženi od pozitivních prožitků, nebudeme brzy mít z čeho čerpat, odkud brát novou. Vyhýbání se zranění nás nakonec bude stát mnohem víc energie, než si případným zraněním projít.

1 / 2