8. května 2012
Ideál krásy neexistuje! Proč se tedy pořád chcete podobat Angelině nebo Heidi?
1 / 3

Jako by vaše „srdce“ neposlouchalo vaši hlavu. Ta ví, že je vlastně úplně jedno, jestli máte dvě tři nebo deset kilo navíc. Důležité by přece mělo být, jak se cítí vaše duše, než jaké „parametry“ má její „zhmotněná“ podoba. Tohle všechno moc dobře víte. Stejně se ale při pohledu do zrcadla zasníte a před očima se vám mihnou tak často ukazované obrázky z červených koberců nebo přehlídkových mol. Taková je zkrátka doba…

Protože žena byla vždycky nositelkou života, nezpodobňovala se jako kostra potažená kůží, ale jako kus ženské krev a mlíko. Stačí se podívat na slavnou sošku Věstonické venuše – na detaily obličeje a krk jako by tvůrci zapomněli, zato poprsí je opravdu plné mléka, břicho mohutné a na zadní straně postavičky jsou dokonce zřetelně patrné rýhy, které vypadají jako tukové zářezy… Dlouhou dobu ženy schovávaly – i když ne úmyslně – svoje boky pod několik sukní, až přišla gotika a s ní počátky zdůrazňování linie ženské postavy. A už jsou tady živůtky a šněrovačka – a první mrzačení těla kvůli kráse, které k dokonalosti později dotáhly ženy, které se nebály nechat si odebrat žebra, jen aby byly v pase jako vosy. Možná už tehdy boubelky neměly své tělo příliš rády…

Nejen v našich hlavách
Když před několika lety jistý psychiatr z Harvardu přeměřil proporce panenky Barbie, zjistil, že její vnady odpovídají mírám 95–45–82. A takové jsou bez hladovění a plastické operace prsou nedosažitelné. Psychické problémy se svou postavou má také herečka Keira Knightley. Ačkoli za to nejošklivějí na sobě považuje ochlupení nohou, které jí prý roste nezvykle rychle, spokojená není ani s tvarem nohou a s ňadry. „Chtěla jsem vždycky velká prsa,“ říká, „ale mám je, jako když slepice klovne a potáhne. Nenávidím své tělo. Ukájím se alespoň pohledem na cizí. Miluju hlavně nohy. Krásné nohy na nějaké ženě mě pokaždé dostanou.“

1 / 3