8. května 2012
Chodíte s mužem, o němž jste přesvědčená, že bude otcem vašich dětí, ale stejně se pořád díváte po jiných? Víme, co se s vámi děje a jestli si uděláte jasno.
1 / 4

Tak především – člověk není tvor monogamní. Ani ženy, ani muži. Myslet si, že potkáte toho pravého, prožijete obrovskou lásku a už po nikom jiném do smrti nezatoužíte, je hloupost. Romeo a Julie měli štěstí, že umřeli tak brzy. Jedině tak totiž mohli poznat tu pravou a věčnou lásku. Protože ale asi netoužíte po tom, aby vás po pár měsících vysněného vztahu přejel kamion, je třeba sundat růžové brýle a zvážit reálné možnosti. Tvrdé? Neromantické? Ano! Ale tak to bohužel je.

„Už delší dobu se sama sebe ptám, jestli vůbec dokážu milovat,“ stěžuje si sedmadvacetiletá vizážistka Libuše. „Už deset let mám partnera, kterého mám moc ráda. Známe se od dětství a vždycky to byl bezvadný kamarád. Párkrát jsem se ale zamilovala do někoho jiného. Průběh je vždycky stejný. Najednou mám pocit, že jsem konečně našla toho pravého, že jsme spřízněné duše, že ho musím mít a být s ním až do smrti. Trávím s ním všechen volný čas, užívám si elektrizující polibky a doteky nebo jen jeho přítomnost, pokud se mi vše podaří udržet na platonické úrovni. Pak se dostaví výčitky svědomí. Začnu se rozhodovat, zda mám Patrika kvůli své nové lásce opustit, nebo ne. Nového miláčka všemožně zkoumám a testuju. Než se k něčemu odhodlám, nakonec mě zamilovanost pustí a já si zase chvíli užívám klidu s Patrikem. Připadám si jako děsná mrcha a trápím se tím. Chtěla bych se konečně rozhodnout buď pro Patrika, nebo pro někoho jiného. Vůbec svým citům nerozumím.” Zažíváte obdobné citové zmatky jako Libuše? Jen klid. Ukážeme vám, jak tenhle emoční gordický uzel rozseknout jednou provždy.

1 / 4