27. dubna 2012
Naskakovala nám husí kůže, když jsme poslouchali, jaké příhody ve vás zanechaly stopu.
1 / 3

Cesta hrůzy
Studuju výtvarnou školu a jako semestrální práci jsme měli nafotit zimní krajinu. Vyšlápla jsem si s kamarádem rovnou na Sněžku a pořídila spoustu skvělých záběrů. Zpátky jsme se chtěli svézt lanovkou, jenomže jsme si nevzali dost peněz, a tak jsme se vypravili dolů zase pěšky. Že šlo o špatné rozhodnutí, nám došlo vzápětí. Začalo se stmívat a krajina se rychle nořila do tmy. Netušili jsme, kudy vede cesta, v lese jsme se brodili hlubokým sněhem a padali. Chvíli jsme sestupovali po všech čtyřech a chytali se stromů, jindy jsme se plazili po ledu a doufali, že dolů dorazíme živí. Po několika hodinách jsme se opravdu vynořili v civilizaci – od hlavy až k patě od bahna a promočeni od sněhu.
Johana, 24 let, fotografka

Překvapení na pohledech
S přítelem jsme o prázdninách seděli na terase chaty a chystali se napsat pohledy společným známým. Každý jsme se chopili jedné propisky, a jakmile jeden z nás vytvořil kus textu, předal ho druhému, který ho doplnil. Když jsme se na naše díla podívali, byli jsme v šoku. Ukázalo se totiž, že máme úplně stejný rukopis. Nebylo vůbec poznat, že text psaly dvě různé osoby! Naše vzájemná písemná komunikace doposud probíhala jen e-maily a esemeskami, takže jsme to ani dřív odhalit nemohli. Jenže my dokonce můžeme jeden druhého podepisovat! Na pohledy už raději používáme každý jinou barvu propisky, aby to nevypadalo, že pozdrav psal jenom jeden z nás.
Eva, 32 let

Šílené hory
Manželova rodina pronajala na týdenní lyžovačku na horách chatu a sezvala všechny příbuzné. Přislíbili nám, že budeme mít vlastní pokoj a spoustu soukromí. Šlo samozřejmě o nadsázku. V chalupě s dvaceti dospělými a deseti dětmi něco jako soukromí prostě neexistuje. Třeba dveře našeho pokoje se vůbec netrhly. Nejhorší byli potomci příbuzných, protože vůbec neťukali. Hráli si na chatě na schovávanou a co chvíli k nám nějaký z nich vběhl, zařval: „Deset dvacet Monika,“ a utekl. V jednu chvíli k nám takhle vpadl i osmiletý švagrův syn Šimon, zadíval se na mě a pronesl: „Už se mi nelíbíš.“ Nechápavě jsem na něj vytřeštila oči, takže ještě dodal: „Na svatbě ses mi ještě líbila, ale teď už máš vrásky.“ Po týdnu s drahými jsem myslela, že mi praskne hlava. Další rok nemusím nikoho z nich vidět.
Monika, 29 let

1 / 3