26. dubna 2012
Když se na chvíli odstřihnete od přátel a vrhnete se do dobrodružství jen na vlastní pěst, mozek se vám naladí na větší příjem štěstí. Jak je to možné?
1 / 2

„Vždycky jsem chtěla odjet na Nový Zéland, projezdit ho a vydělávat si tam na cesty příležitostnou prací na farmách,“ líčí své někdejší plány osmadvacetiletá Klára. „Několik mých kamarádů podobnou cestu absolvovalo, a když mi nadšeně vyprávěli své zážitky, utvrdila jsem se v rozhodnutí, že jakmile dodělám školu, taky vyrazím. Do té doby jsem cestovala jen po Evropě, a to vždycky s nějakou kamarádkou nebo přítelem. I tentokrát jsem pro svůj nápad zapálila kamarádku. Postupně jsem zjistila všechny důležité informace – kde se kupují auta, jak se na Novém Zélandu shání práce a jaká místa bychom neměly minout. Jakmile však došlo na kupování letenek, Eva mi najednou oznámila, že nikam nepoletí. Dva měsíce před naší plánovanou cestou si našla nového muže a nehodlala ho teď na rok opustit. Zoufale jsem hledala místo ní náhradníka, ale marně. ,A proč nejedeš sama?’ zeptal se mě známý.

Taková možnost mě předtím ani nenapadla. Sama bych se přece bála. Když jsem ale přemítala, co by se mi mohlo v jedné z nejbezpečnějších zemí na světě stát, došlo mi, že si prostě jenom nevěřím. Povzbuzena několika dalšími ostřílenými cestovatelkami, které se na chatu dušovaly, že nejvíc si člověk cestu vychutná, když se nemusí nikomu přizpůsobovat, jsem si sbalila batoh a opravdu vyrazila sama. Počáteční neklid z nezvyklé samoty jsem setřásla hned první týden. Lidé se se mnou dávali do řeči, pomáhali mi a radili. Vůbec jsem se necítila osamělá. Naopak, sama jsem rozhodovala o tom, kdy vstanu, kam pojedu a s kým se půjdu bavit. Tamní kempy totiž představovaly líheň cestovatelů, a tudíž nových známostí. A když už jsem měla lidí po krk, prostě jsem vyrazila na dvoudenní túru a nepotkala v přírodě jediného člověka. Naučila jsem se užívat si vlastní společnosti a došlo mi, o kolik jsem přicházela, když jsem se toulala po kopcích vždycky jen s někým. Zpátky domů jsem se vrátila jako úplně nová, optimističtější bytost.“ Jasně, objevovat svět na vlastní pěst slibuje úžasné zážitky, ale kolik lidí se pro takové dobrodružství nakonec opravdu rozhodne? Většinu podobně jako Kláru při plánování cesty na Nový Zéland ani nenapadne, že by na výpravu (kurz potápění, večer do kina…) mohli vyrazit sami. Změnit přístup se vám ale vyplatí! 

1 / 2