12. dubna 2012
 | 
Foto: profimedia.cz
Co když to jediné, co potřebuje k tomu, abyste byla „v pohodě“, je nekomplikovat sama sobě život?
1 / 3

Napadlo vás už také, že je dnešní doba poněkud podivná? Máme tolik možností, tolik věcí a tolik pohodlí, jako žádná jiná generace předtím, a přesto se necítíme o nic lépe. Vaše dítě zřejmě chodí v jednom týdnu na tolik kroužků, kolik vy jste stíhala za měsíc. Vozíte ho na ně autem, které by v dobách vaší puberty stálo jedině u milionářské vily. Má tolik hraček, kolik měly dohromady všechny děti u vás v ulici. Ve vaší skříni visí značky, které ještě před desítkou let nosily jedině filmové hvězdy. Jenže s tím pozlátkem přišly i jiné věci, které dříve patřily do domény filmových hvězd. Chodíme každý týden k psychiatrovi. Chodíme každý týden nakupovat věci, které by jinde vybavily celou vesnici na měsíc. Ti esotericky laděnější jezdí každý týden na duchovní semináře, takže by už dávno měli být osvíceni. Nejsou. Stejně jako polykači pilulek nejsou klidnější, „navštěvovači“ psychiatra nejsou psychicky zdravější a nakupovači nejsou o nic spokojenější. Kde se stala chyba?! Očekávali jsme, že maximálního blahobytu dosáhneme maximální svobodou osobní volby.

Šedesát tři druhů pizzy
Svoboda volby je cenná a hodnotná a vlastně jen díky ní je člověk člověkem. Díky svobodě jsme schopni jednat podle sebe a v zájmu našeho blahobytu. Dokonce se můžeme nebo nemusíme, svobodně rozhodnout, zda se budeme starat i o blahobyt někoho jiného, zvířat, pralesů… Domnívali jsme se, že maximální svobody dosáhneme maximální možností výběru. Tato jednoduchá a vcelku logická premisa vedla až k tomu, že váš dnešní každodenní život vypadá tak, jak vypadá. Kam nás skutečně přivedla maximální možnost výběru? Vezměme si objednávku pizzy. Přijdete do restaurace, chcete dvě pizzy pro pět lidí. Pět lidí se musí shodnout na výběru ze šedesáti tří druhů. Když už si jste skoro jistá, kterou z možných (a někdy nemožných) kombinací chcete, všimnete si poznámky pod čarou:

Sestavte si svou vlastní pizzu – 10 Kč za položku. A je to v tahu. Když už to vypadalo, že budete číšníkovi dávat znamení, že jste připraveni si objednat, čeká vás zoufalá snaha propočítat, jestli by vám pizza podle vašeho výběru nepřišla víc k chuti a jestli by nebyla o moc dražší. Tohle se odehrává v hlavách pěti lidí u jednoho stolu, akorát že v každé hlavě u jiných řádků v menu. Než zavoláte číšníka, uběhne další půlhodinka. A to jsme zatím jen v pizzerii na obědě. Pak vás čeká obchod s telefony, chcete si koupit nový mobil, protože starý se vám rozbil. Prodavač na vás vychrlí patnáct otázek, které mu mají pomoci rozpoznat, jaký přístroj chcete. Ráda byste mu odpověděla, ale v každé otázce vám nejmíň tři slova znějí jazykem, o kterém si jste jistá, že není pozemský. Nerozumíte. Zeptáte se prodavače, zda by neměl nějaký telefon, který umí jen to nejzákladnější. Ne, neměl, pobaví ho vaše otázka. Ale můžete si v klidu vybrat vizuálně ve vitríně za vámi. Otočíte se a udělá se vám lehce úzko – stěna je pokrytá desítkami malých krabiček.

1 / 3