23. března 2012
Misionářská poloha vás přestala bavit už v osmnácti, od té doby zkoušíte, hledáte, střídáte... Máte pro své sexuální choutky správného partnera...
1 / 3

První úkol zní: najít hranice bizarnosti. Slovník cizích slov rozvádí pojem bizarní jako zvláštní, neobvyklý, podivný, výstřední. Jenže: co je pro někoho nadmíru zvláštní, je pro jiného „běžným denním chlebem“. Zatímco některé z nás se nedokážou smířit s milováním se za světla, jiné se bez mrknutí oka stávají pravidelně přísnými dominami, které partner poslouchá na slovo a bez odmlouvání.

Hořký měsíc

Také o různých pohledech na sex vypovídá dnes již kultovní drama Romana Polanského natočené podle románu francouzského spisovatele Pascala Brucknera – Hořký měsíc. Na první poslech odpudivě, ale v konečném efektu velmi přitažlivě působí na mladého britského manžela Nigela vyprávění staršího, na invalidní vozík připoutaného Oscara. Ten mu totiž během cesty lodí do Indie do detailů popisuje svůj zprvu velmi láskyplný a vášnivý vztah se servírkou Mimi, který po čase zabředl v nudný stereotyp a následně v jeho snahu se jí zbavit – cynicky a krutě. Mimi se mu však pomstila a připoutala si ho k sobě navždy poutem nenávisti a promarněné lásky až za hrob.

Setkání s Oscarem a Mimi odhaluje dlouholetou manželskou krizi Nigela a jeho ženy Fiony, žijících ve zdánlivém klidu jen proto, že nikdy neprošli milostným rájem ani peklem. Hořký měsíc vypovídá o odvěké přitažlivosti mužského a ženského principu i o tom, jak muži a ženy neprožívají věci totožně a jak se velmi často míjejí. Podobně bizarní, i když kdysi velmi vášnivý vztah prožívá v posledních pěti letech moje kamarádka Pavlína. Svého muže poznala na jednom ze svým povinných pracovních večírků. On nebyl zván, objevil se tam náhodou, a v porovnání s ostatními již trochu zkostnatěle vyhlížejícími muži působil ne jako závan svěžího větru, ale jako skutečný uragán.

„S ním do dveří vstoupila živočišnost, přirozenost,“ vzpomíná na první moment okouzlení Pavlína. „Dušan nebyl ten věčně se hlídající naškrobený panák, který se snaží působit jako největší intelektuál v kraji, byl přirozený, charizmatický, mile zábavný, žádné jeho gesto nepůsobilo uměle nebo nuceně. Nevěřila jsem tehdy vlastním očím, žádného ani trochu podobného muže jsem nepotkala.“ Pavlína a Dušan spolu ten večer skončili jen u jedné skleničky vína. Vyměnili si vizitky, objednali si taxi a odjeli každý do svého bytu. Začátek nadmíru korektní. „Asi dva týdny se zdálo, že to je také konec. Já si netroufla se mu ozvat a ani od něj nepřicházela žádná zpráva. Až mi jednoho dne přinesl kurýr do kanceláře velkou kytici nádherných rudých růží a lístek, na kterém byl jen název restaurace a čas. Podpis chyběl, ale vlastně ani nebyl potřeba. Ještě ten večer začal příběh, o kterém si nyní nejsem jistá, jestli – kdybych mohla vrátit čas – bych ho chtěla prožít znovu.“

1 / 3