20. března 2012
 | 
Foto: profimedia.cz
Má mnoho podob. Agresorem nemusí být nutně muž, ale také žena, dítě utiskující své stárnoucí rodiče, jeden ze sourozenců...
1 / 2

Občas vyplave na povrch pořádná špína a zatřese světem. Klasickým příkladem je drama, které se odehrálo v rakouském městečku Amstetten, kde třiasedmdesátiletý muž věznil déle než čtyřicet let svoji dceru ve sklepení svého domu. Podle všeho mu tato žena porodila sedm dětí, jednou dokonce dvojčata, z nichž jedno kvůli špatné péči zemřelo. Tři děti prožily svůj dosavadní život ve sklepě, zbylé tři rodina vychovávala běžným způsobem „nad zemí" a vydávala je za adoptované.

Že si okolí ničeho nevšimlo, je hrůzné, ale do určité míry pochopitelné – jen si uvědomte, zda opravdu víte všechno o svých sousedech! Rakouský příběh je příšerný, ale případy, kdy otec zneužívá dceru, nejsou – bohužel – tak mimořádné. Matka takového děvčete o tom velmi často ví – ale mlčí. Stejně jako mlčela i manželka starého Fritzla. Není možné uvěřit tomu, že by nespolupracovala, vždyť do sklepa bylo třeba nosit jídlo, vyšší byla spotřeba vody, tepla, bylo třeba aspoň nějaké ložní prádlo, čtyřčlenná komunita vyprodukuje i dost odpadu…

Ovšem ženy diktátorských mužů mlčí. Obdobný případ, který vyvolal bouři nevole, byl únos a věznění Nataschy Kampusch, kterou držel v zajetí v kobce pod garáží čtyřiačtyřicetiletý Wolfgang Priklopil celých osm let. Jde o typický příklad vztahu, který může vzniknout mezi únoscem a jeho obětí – Natascha byla mnohokrát sama na dvorku, kde pomáhala mýt a čistit auto, ale dlouho se nepokusila uprchnout. Její psychika byla už natolik oslabena a dívka byla natolik psychicky závislá na svém únosci, že si snad ani neuměla představit jiný život.

Pravda je jen jedna

Ženy, které jsou svými partnery psychicky týrány, jsou na nich často natolik závislé, že je ani nenapadne pokusit se o změnu. Často si vytvoří obranný mechanismus, který jim život po boku tyrana ulehčuje. „Nejlepší je všechno odkývat a myslet si něco o zadní části," radí devětadvacetiletá žena, která žije v jedné domácnosti s despotou. Chce zůstat v anonymitě, a tak jí budeme říkat třeba Anna. „Už dávno jsem se odnaučila odporovat. Neznamená to, že by můj manžel někdy na můj názor nepřistoupil, ale já nikdy nevím, kdy to bude. Pětkrát na mne zařve, ať se do toho nepletu, že tomu nerozumím, a i když po šesté může najednou prohlásit ‚Máš pravdu‘, tak to raději neriskuji."

1 / 2