19. března 2012
Nikdy neřekne, co chcete právě slyšet, a tasí samé třeskutě nejapné připomínky? Jeden muž obhajuje chlapské žvásty, kvůli kterým byste vraždila.
1 / 2

Jindřich s Boženou sedí na chorvatském pobřeží a pozorují západ slunce. Božena položí hlavu na Jindrovo rameno a hluboce vydechne, čímž naznačí dojetí nad romantickou scenérií a zároveň skrytou nostalgii, protože takových chvil je v životě málo. Božena se ovšem nespokojí s vlastním prožitkem a chce něco podotknout ve snaze uchopit západ slunce do pojmů a trochu si ho tak přivlastnit. A zároveň by ráda věděla, jestli se Jindřich cítí taky tak sladkobolně a zamilovaně. „Jindro, vidíš ten západ slunce?" Jindřich proti západům slunce nic nemá a všudypřítomný jev ani nemůže nevidět. „Jo." Tahle odpověď ovšem Boženě nestačí, protože se z ní nedá vyčíst stupeň citového souznění ani Jindřichův názor na zapadající kotouč a tím i na celou tu rozechvělou atmosféru. Takže to zkouší znovu: „To sou barvy, viď?"

Jindřich by si atmosférického kýče klidně užíval taky, ale mlčky! Rád by seděl, díval se na klesající míč a polovinou mozku přitom uvažoval o jiných věcech. Třeba o tom, proč přesně je to vlastně takhle úžasně červený nebo jestli se chobotnice, kterou odpoledne potkal při šnorchlování, lekla víc než škeble, mezi jejíž skořápky se snažil strčit roh ploutve. Prostě by jen rád mlčky seděl a nechal hlavou procházet řetěz nezávazných myšlenek. „Pěkný," utrousí tedy v naději, že další konverzace na nasládlé téma tím skončí. Jenomže Božena není zrovna přítelkyně nezávazného uvažování a chce podrobně vyzkoumat stupeň partnerova dojetí. Jindra tedy dostává poslední šanci. „Pěkný…, pěkný… Mně to připadá úplně kouzelný! Tobě ne? Víš, co mi ta růžová připomíná?" Jindřich už ví, že k volnému navíjení myšlenek nebude mít příležitost, ale zároveň ho napadá neskutečně vtipná odpověď, která by vágnímu rozhovoru mohla konečně dodat efektní zlom. A neváhá ji na Boženu použít! „Bombarďáky tvojí babičky?"

V tu chvíli zlom skutečně nastává, protože Božena vymrští hlavu z jeho ramene, přičemž mu temenem málem utrhne ucho. „Ty jsi tak hnusnej! Všechno musíš zkazit! Každou hezkou chvilku, co? Takovej krásnej večer to moh bejt! Já už toho mám fakt dost!" Načež se vztekle vztyčí a odchází, takže Jindřich se nikdy nedozví, že zdejší výjev jí připomíná tu filmovou scénu, jak tam ti dva stojí na tý lodi u zábradlí a ona roztáhne ruce a jakoby letí, Titanic se to jmenovalo. Jindra pozoruje Boženino rozrušené hopkání po kamenech a snaží se v šumění moře zachytit vzlykání. Chvíli zápasí s pokušením zůstat sedět a dál se dívat na ten nádherný západ slunce, jenže ví, že s volným dumáním je konec. Božena má totiž klíče od jejich apartmánu a vydává se na trucovací vycházku přesně opačným směrem. Takže vstává a s výkřiky jako „tak promiň" a „se nemusíš hned urážet, ne?" skáče za ní, zatímco slunce nepozorovaně klouže do moře a na pobřeží se snáší temno vzájemného nepochopení.

1 / 2