16. března 2012
Proč nás tolik baví zaměstnávat naši mysl tím, že máme neustále na něco názor, že máme potřebu někoho neustále soudit? Toť otázka...
1 / 2

Známá kavárna v centru Prahy je dneska celkem plná. Je něco kolem čtvrté odpoledne. Do dveří vejde mladá maminka s přibližně tříletým klukem. Usadí se u stolku. Když k nim přijde číšník, objedná si paní dvojku červeného a klukovi džus. Pak telefonuje, dítě se začne plazit po koženkových sedačkách, skutálí se, zavadí o ubrus a sklenice s vínem i džusem se rozprsknou po podlaze.

Chlapeček ječí a jeho máma soptí. Něco mu ostře říká, posadí si ho nakvašeně rázným pohybem vedle sebe a dítě se rozječí ještě víc. Pak dostane na zadek. Nakonec se se vzlykáním sesune pod stůl, kde s brekem vleže trucuje. Jejich stůl najednou vytvoří energetický střed kavárny. Pozornost, předtím rozptýlená do desítek rozhovorů a myšlenek, je upřena k nim. Začíná soud. V každé hlavě, která situaci vidí, se okamžitě tvoří názor na vyvstalou situaci.

Mladá žena, která je tu na rande s čerstvým přítelem, si pomyslí, že takového spratka ona určitě nikdy mít nebude. Studentovi u vedlejšího stolku hlavou probleskne, že pohoda tady asi skončila. Přibližně čtyřicetiletá servírka nad tím mávne rukou, protože ona přece takové situace moc dobře zná – ostatně sama má tři děti a jedno z nich je také pěkný vztekloun… Bývalého vědeckého pracovníka toho času v důchodu celá ta situace pohorší a jen ho utvrdí, že dnešní generace je opravdu strašná, protože dřív přece děti v kavárnách tiše seděly, ani nedutaly. Byly vychované! Středně starý muž si pro sebe zhodnotí, že maminka je docela kočka… A tak by se dalo pokračovat.

Soudy, názory, kritiky

Děláme to všude, s každým, neustále. Nalézáme se v rozličných situacích, potkáváme různé lidi a v naší hlavě neustále „jede" vyhodnocující proces: ano-ne-je mi to jedno. Líbí se mi, souhlasím-nelíbí se mi, nesouhlasím- nezajímá mě, netýká se mě. Během života se potkáváme se stovkami různých pravidel, jak žít, jak se chovat, co dělat a co ne. Některá platí obecně na sociálně kulturní rovině, jiná nám předali konkrétní lidé – máma s tátou, učitelé, kamarádi – a platí jen mezi konkrétními lidmi.

V každé hlavě se vytvoří postupem času na základě naší nátury a vlivů prostředí mentální struktury, které jsou, čím jsme starší, rigidnější. Podle nich pak žijeme. Vzniká komplexní představa o tom, jaký by měl být svět, jací lidé kolem nás. Když se tak neděje, tj. není „po našem" a někdo nebo něco narazí na naše kulturou, rodinou a časem vytvořené představy, naše mysl většinou reaguje odsouzením, kritikou. Naše soudy a kritiky pramení především z touhy potvrzovat si donekonečna ty své, za celá léta života vybudované představy. Z touhy neustále potvrzovat sami sebe, své ego.

1 / 2