Opakuje se to den co den. Její muž přichází z práce domů, kde ona tráví nejvíce času. A zatímco on se těší na to, že si odpočine a potěší se s rodinou, ona se děsí toho, že jí nastane další práce. „Přijde a už ve chvíli, kdy vejde do obýváku, vím, že skončilo období pořádku. Odhodí tašku, bundu a noviny na stůl a celé mně to pokazí..." popisuje třicetiletá žena. „Malé dítě můžete ‚uklidit' do postýlky, větší napomenout nebo vychovat tak, že pořádek respektuje a udržuje, ale s manželem to prostě není možné!"
Až potud by to mohl být jen klasický problém vztahu. Jenomže náš má pokračování. Sylva se ze začátku snažila po manželovi věci bezprostředně uklidit, urovnat, ale nepomáhalo to. Nejenže si toho nevšiml, ale považoval to za zcela zbytečné, jenže ona ne. Začalo být pro ni naprosto zásadní, aby bylo vše tak, jak ,má být', a to bylo tou největší hnací silou v jejích dnech. Už ji nezajímalo to, že se na ni a na děti těšil, že vymyslel výlet nebo že pomohl s nákupem. Představa, že opustí svůj uklizený byt a nebo že se do něj vnese něco, co naruší řád, ji pronásledovala. Sylvě začala vadit i samotná přítomnost muže. On se stal tím vetřelcem a narušitelem jejího pořádku.
Život s uklízečkou
Přiznejme si: Kolik z nás rádo uklízí? Až na notorické detailistky to vysoké číslo nebude. Ovšem na druhou stranu, kolik z nás zná ten blažený pocit, když se rozhlédne po čerstvě uklizené kuchyni či pokoji a řekne si: Kéž by to vydrželo věčně! Nebo alespoň pár hodin... Uklízení je správná věc, protože vnáší do domácnosti řád, a pořádkumilovnost dobrá a užitečná vlastnost. Ale posedlost čistotou a přehnané uklízení? To už je problém. A také nemoc, která se nedá jednoduše vyléčit. Odborníci přiznávají, že větší šanci na udržení vztahu s chorobným ,uklízečem' může dát jen maximální tolerance ze strany partnera, než že by se podařilo ho nadobro zbavit posedlosti.
„Tato porucha osobnosti se nedá snadno vyřešit. Ženy s tímto problémem mají většinou naprosto detailně propracovaný systém zdůvodnění a racionalizací, které si samy uměle vytvořily. Chorobné uklízení většinou navíc provázejí problémy. Nikdy to není jediný průšvih," říká psycholog Lubomír Smékal, který řešil partnerské krize postižené tímto syndromem.
Kde se vlastně bere ta nutkavá snaha o dokonalý pořádek, při níž platí: čím více, tím lépe? Chorobné uklízení se nás nezmocní bez varování, ale upozorňuje na nějaký jiný, potlačovaný problém. „Ukazuje na neukotvenost sebe sama. Takový člověk se pak pokouší vytvořit něco, co by měl mít sám v sobě," vysvětluje Smékal. Uklizený dům či byt zjednodušuje život a dává pocit klidu. Kořeny perfekcionismu, který přerostl až v uklízecí mánii, je možné mnohdy najít i v dětství.
„Rodiče nás sice vychovávají k uklízení hraček nebo mytí nádobí. Ale neřekl bych, že když maminka hodně uklízela, tak my budeme v dospělosti také. Osobnostní disharmonie ovšem ve výchově začít může. Pokračuje pak hledáním řádu a záchytných bodů," dodal psycholog.
