8. března 2012
Kolikrát týdně se milujete, tolikrát jste člověkem? Platí tato parafráze známého přísloví, nebo je to jen velká mýlka?
1 / 2

Zuzana, maminka ročního Lukáška, se mi nedávno svěřila: „Už týden nekojím a skoro po dvou letech jsem si vyrazila s kámoškama na tah. Znáš to – nejdřív těhotenství, pak čistý mlíko. Jeden se jen tak někam nedostane, aby zapařil. Všechny máme mimina, Alice dokonce dvojčata. Jak jsme si tak užívaly zaslouženou noc, řeč se stočila na sex. Nebo lépe řečeno – z mé strany na jeho nedostatek. A musím říct, že se mi vůbec neulevilo. Měla jsem naopak pocit, že jsem v tom úplně sama. Všechny tři vybalily, že mají doma od porodu čím dál zábavnější a častější milostné hrátky. U nás sexuální život jaksi vyšuměl. Není chuť a ani čas. Když už náhodou čas je, najde se něco, co je potřeba víc. Třeba spaní. Nebo prostě jen tak chvíli nedělat vůbec nic. Romana, která před třemi měsíci porodila, se mě udiveným tónem zeptala: ‚Vy to fakt neděláte? To my teda jo. Tak pětkrát v týdnu. Je to teď ještě lepší než před porodem…‘ Přidala se Alice (ta s dvojčaty): ‚My jsme měli co dělat, abychom se v šestinedělí udrželi. Bylo to nekonečné, a nakonec jsme stejně podlehli už po třech týdnech…‘ Katka přitakávala a blaženě se usmívala. I jí to prý teď baví víc. Když holky domluvily, mlčela jsem jako zařezaná. V hlavě mi jelo, že asi nejsem… NORMÁLNÍ.“

Jenže – slovo normální je ošidné. Někdy může být dokonce hanlivé. Být normální zavání průměrností, splynutím s davem. Ale také skýtá určité výhody. Pro nejisté jedince je podporou a zárukou, že je s nimi všechno v naprostém pořádku. A my často těmi nejistými jedinci jsme. Červíček pochybností hlodá, když zjistíme, že masa dělá vše jinak… Problém je, že být normální není univerzální věc. Jistě, existují normy, průměry, tabulky, ale cpát se do nich za každou cenu je hloupost. Přesto to někdy z obav, nevíry ve svoje hluboké pocity a z nejistoty děláme. A nedopadá to dobře.

Se Zuzkou jsme se potkaly po měsíci a vypadala utrápeně: „Řekla jsem si, že asi fakt nejsem v pořádku, a zkoušela jsem Toma (její muž) zase trochu svádět. I když jsem na sex neměla vůbec chuť. Milovali jsme se, ale bylo to rozpačité. Orgasmy, které jsem dřív měla raz dva, jsem musela hrát jak na divadle a ehm… byla jsem dole suchá jako africká studna. Byla to křeč…“

Shodou náhod jsem ten samý týden potkala jejího muže Toma. Jsme přátelé. Dobří. Zašli jsme na drink a on se mi taky svěřil: „Nevím, co to s tou Zuzou je. Má komplexy, že ji teď nebaví sex. Myslím, že zbytečně blázní. To se zase nahodí, když teď dokojila. S mojí bývalou ženou jsme taky nesouložili po porodu přes rok, ale pak jsme to znovu rozjeli. To jsou jen hormony. Ona to nechápe a hroutí se. Dokonce se snaží na mě hrát, že se jí děsně chce! Jenže já znám její opravdový orgasmus, na přehrávané hekání mě nenachytá. Kdyby věděla, že i já potřebuju chvíli klid. A že mě teď víc než nějaký divoký sex na kuchyňské lince dostává to, jak se hezky stará o našeho syna. Všechno dělá sama, první čtyři měsíce měl koliky, tak ho celé dny i noci nosila v šátku nebo na rukách, kojila a nikdy ho neodkládala nikomu na hlídání. Prostě teď jsou její prsa na chvíli Lukáškova, ne moje. A je to tak v pořádku. Když jí to říkám, brečí a mlčí a pak z ní vypadne, že holky to dělají pořád… i s dvojčaty…“

Pomyslela jsem si, že Zuza má fajn muže. Akorát to v zaslepené honbě po normálnosti nevnímá. Nechápe, že každý to máme v posteli prostě jinak. Ptali jsme se tří žen, které se nebály o svém sexuálním životě otevřeně promluvit.

1 / 2