7. března 2012
„Muž je zvíře a žena z něj dělá člověka.” Tak zní citát páně Miroslava Horníčka. Že by někdo konečně popsal, jak funguje svět?
1 / 3

Mám otce, dva bratry, přítele, několik kamarádů. A už od dětství mám takové neblahé tušení, že mezi ženami a muži – coby mezi bezesporu stejným živočišným druhem – chybí rovnítko. Prostě a jednoduše, podle mého názoru to mají muži v životě jednodušší. A stále častěji to vypadá, že nežiji s podobným pocitem jediná.

Dopředu však upozorňuji, že nepatřím k žádnému z feministických hnutí a že emancipovaná jsem – řekla bych – tak akorát. To znamená, že se na jedné straně nenechám zavřít doma u sporáku, ale na straně druhé jsem ráda, když mi muž podrží dveře nebo mi pomůže z kabátu.

Rozdíly na výplatní pásce

Nejnovější čísla jsou neúprosná. Mluví jednoznačně. I když naše legislativa pochopitelně počítá s rovnými právy mužů a žen, je to jen teorie. V praxi to vypadá jinak. Shodli se na tom účastníci konference z loňského prosince zaměřené na rovné příležitosti na pracovišti, která se konala v Praze.

„Přestože zákon o zaměstnanosti zaručuje rovné příležitosti, mají ženy větší problém najít a udržet si místo,“ uvedla Dagmar Zelenková. A poznat je to stále i na výplatní pásce. Ačkoli se o tomto problému pořád mluví, ženy měly i na začátku roku 2011 o 13 procent nižší mzdu než muži, a to i přesto, že dělají stejnou nebo minimálně srovnatelnou práci. Podle údajů Českého statistického úřadu vyděláváme měsíčně méně, přestože máme stejné vzdělání. Je to velmi smutné, ovšem tím to nekončí.

Ženy se i nyní dostávají hůře než muži na řídící pozice. A jsme to stále my ženy, kdo se musí častěji potýkat s výpovědí (leckdy je důvodem snižování počtu zaměstnanců, přičemž nadřízení se raději zbavují žen, neboť u nich hrozí mateřská, nemocné dítě apod.). Důkazem je zkušenost mé kamarádky Lucie. Pracuje v médiích a už několik let je rozčarovaná z toho, jak to v jejich společnosti funguje.

„Mí šéfové jsou posedlí hledáním chlapů. Už se u nás ve firmě protočila na pohovorech spousta žen, ale nadřízení mají utkvělou představu, že ten, koho potřebují přijmout, musí být výhradně mužský. V jakémkoliv množství, a myslím, že snad i v jakékoliv kvalitě. To se samozřejmě podepisuje i na výplatě. Ne že bych si cíleně zjišťovala, kolik moji kolegové berou, ale chlapi si u nás můžou diktovat výhodnější podmínky. Za směnu tak dostanou až o několik stovek víc než ostatní ženy. Přeju každému, co jeho jest, ale člověku to moc sebedůvěry ani chuti do práce nedodá.“

1 / 3