6. března 2012
Existují muži, kteří jsou pro praktický život zcela nevhodní. Umějí se ale na rozdíl od praktiků usadit hluboko v našich srdcích.
1 / 2

Všechno se zdá být dokonalé. Znáte se několik let, oba máte dobrou práci, slušný plat, vyhlídky na postup, dům, kde všechno funguje, dítě, přibližně třikrát týdně docela pěkné milování, dvakrát do roka společné moře. Věrnost a bezpečí. Pocit, že takhle to bude trvat navěky. Krásné? Nebo naopak – děsivé? Helena žila podobný scénář. Jejího muže Míšu milovala nejvíc Helenina maminka, pak celá plejáda tetiček a všechny starší dámy, na které kdy promluvil.

Slušný, hezký, veselý, praktický inženýr ekonomie, který všechno umí, zařídí, postará se o rodinu… Když se kolegyně bavily o nevěrách svých mužů a o tom, který z nich co zase doma neudělal, jak měl, Helena neměla, čím by přispěla do pléna. Snad jen posmutnělým povzdechnutím: „Víte, že vám občas nějaké to vzrůšo závidím? Míša je skvělý muž, takový ehm… všeobecně POUŽITELNÝ. Jenže mám obavu, že až příliš…“

Do jejich idylického soužití se jednoho dne přihnal uragán. S foťákem přes rameno, byl cítit kouřem z cigaret, měl trochu sešlapané boty a několikadenní strniště. Šéf ho posadil Heleně do kanceláře se slovy: „Tohle je pan Martin, fotograf, který bude dělat kampaň, postarej se o něho, než přijdu…“

Martin se na Helenu dlouho usmíval, pak beze slova vytáhl digitál a začal ji fotit. Sedl si na zem do tureckého sedu. Byl přirozený, v jeho počínání chyběla křeč společenských klišé, na jaké byla Helena ve firmě zvyklá. „Jste krásná holka, víte to?“ Taky klišé, jenže od Martina to neznělo jako hloupý trik profesionálního „baliče“. Spíš jako upřímné konstatování. Když Martin zval Helenu na rande, varoval ji:

„Vidím váš uklizený pracovní stůl, takže dopředu upozorňuju, že jsem takovej… prakticky NEPOUŽITELNEJ.“ Helenino praktičností umořené srdce zajásalo. Vášeň, zábava, procházky městem… Všechno „nepoužitelné“ dovoleno. Měla najednou pocit, že právě on je muž jejího života. Chvíli to šlo, ale pak začala chápat cenu za nejistotu. Když její Míša řekl, že zavolá ve tři, ve tři nula nula opravdu volal.

Když to samé řekl Martin, mohlo se stát, že se už v poledne objevil u ní s pugetem, nebo se ozval až za tři dny, že fotí cosi na Seychelách a že se vrátí asi za čtrnáct dní. Jednou se nevrátil. Brečela a při každém pípnutí esemesky doufala, že je od něj… Poslal pak ještě tu a tam pár mailů. Když mu slibovala, že všechno opustí a bude s ním žít kdekoliv, odepsal jí: „Vítr ani slunce nemůžeš spoutat. Jsou všech a ničí, stejně jako já…“ Pochopila, přestože to strašně bolelo. Připoutaný Martin by už nebyl TEN Martin. Jistota by vše zabila…

1 / 2