Rozhodně ne, pokud jde o ženy. Možná ještě tak na náročném horolezeckém výstupu a podobně náročných akcích jsou muži schopni zapomenout na svoji rivalitu, ale ani tam ne docela. Když už spolupracují, pomáhají si a nepředhánějí se, kdo vyleze rychleji na vrchol, což by bylo vážně hodně hloupé a mohli by za to zaplatit životem, svádějí souboje jinak.
Například během vyprávění historek, v nichž se navzájem snaží trumfnout. Vypadá to sice nevinně a mnohdy je to velká zábava, ale dobrému pozorovateli špetky soupeření – byť třeba nemyšleného ve zlém – neuniknou. Jakmile jsou u toho ženy, rivalita se zvětšuje. Ve skutečném životě totiž platí: Jeden za všechny, všichni za jednoho, ale především každý sám za sebe.
Fanynky v prvních řadách
Vytahují se a přehánějí. Vykládají historky, které jsou skoro vždycky alespoň trochu přibarvené. Banální událost by nikoho nezaujala, zato dramata táhnou a přitahují pozornost. Trumfují se v tom, co kdo prožil zajímavějšího a nebezpečnějšího, chlubí se svými schopnostmi a znalostmi, ze sebe dělají hrdiny a z třinácti centimetrů dělají dvacet.
Písně pod okny ve stylu středověkých trubadúrů se už sice obvykle nezpívají, ovšem kdo v době dospívání a ostatně i v dospělosti umí hrát na kytaru a zpívat, má oproti svým sokům velkou výhodu. Když má ještě to štěstí, že oplývá alespoň trochu tím, čemu se říká charisma nebo kouzlo osobnosti, může si gratulovat. Muži vědí, že kytara a zpěv ženy přitahují. Proto také většina zpěváků na otázku, co je vedlo k tomu, že založili kapelu, odpovídá: „Kvůli fanynkám v prvních řadách.“
Ti, kteří talentem neoplývají, se musejí snažit jinak. Skutečně chytří muži si vybírají takové disciplíny, ve kterých se cítí jistí v kramflecích a ve kterých mohou uspět. Nechlubí se přehnaně, protože jsou si vědomi toho, že sebechvála smrdí a že by si pod sebou akorát podřezali větev.
Dokážou přiznat chybu, připustit, že jim něco nejde, a nepokoušejí se být nejlepší úplně ve všem. Ne že by si to třeba nepřáli, ale je jim jasné, že to zkrátka a dobře nejde a že by působili jako vejtahové a tlučhubové, kteří jsou ostatním pro smích (anebo přinejmenším pro pobavené pohledy). Méně chytří jedinci se oproti tomu leckdy snaží ukázat, že ačkoli nejsou žádní vzdělanci, „vidí“ úplně do všeho. A do čeho nevidí, to aspoň shazují nebo zesměšňují.
Řídí se heslem: „Když už nemůžu předčít toho druhého ve znalostech nebo schopnostech, tak se mu vysměju.“ Je to způsob boje, který v určité společnosti může slavit úspěchy, ačkoli dotyčný kromě posměchu nepředvedl nic, v čem by vynikal.
