Nikdy jsem nebyla ten typ, který vyhrává závody v běhu na dlouhou trať a přes kozu skáče s lehkostí a elegancí Věry Čáslavské. Vlastně jsem tu kozu vždycky spíš oběhla nebo s urputnou snahou přelezla. „Ale aspoň se hezky snažíš,“ řekl mi můj muž v začátcích našeho vztahu, když mě viděl hrát tenis. Ano. Snažila jsem se. Snažila jsem se trefit se aspoň občas do míčku. A nepolevuji. Hýbám se pravidelně, jak jen to jde. A teď je to tady. Mám to černé na bílém. Jsem poleno. A mohou za to geny!
NAŠE TĚLO JE NÁŠ OSUD. Neproklamoval to už Freud? Jsou to naše geny, které určují, jestli budeme dobří vytrvalci, nebo spíš sprinteři. Nebo šachisti. Kromě jednovaječných dvojčat nejsou na světě dva lidé, jejichž genetická výbava by byla zcela identická. Každý z nás má jedinečnou genetickou informaci, která se skládá z přibližně 25 tisíc genů zabalených ve třiadvaceti párech chromozomů.
Jsou to informace, které se složitým biologických procesem přepisují do hmoty, do těla, a vše se projeví. Je to právě naše genetická informace, která diktuje, jak si naše tělo poradí se zpracováním tuků a sacharidů, nebo jak umí, nebo naopak neumí budovat svalovou hmotu. Z genů se tedy můžeme i dozvědět, jak na sebe. Jak nejlépe naše tělo trénovat, aby to nebyla jen bohapustá dřina bez valných výsledků. Co dělat, abychom si jídlem a způsobem tréninku neubližovali.
