Když jsem se před rokem a půl nechala poprvé přemluvit k ordinačnímu bělení zubů, už jsem podle vyprávění těch, kteří to podstoupili, trochu tušila, že to nebude pro moje přecitlivělé zuby a krčky to pravé. Ostatně všichni ti, kteří již někdy zažili citlivou reakci zubů na studené a horké, nebo ti, kteří měli po odstranění zubního kamene dočasně citlivé zuby, budou pravděpodobně citlivěji reagovat i na proceduru bělení.
Přestože v mém okolí existuje hodně těch, kteří při proceduře nic negativního necítili, já trpěla jako pes, a když mi sestřička říkala: „Kdyby vám to ve třetí dvacetiminutovce ke konci trnulo nebo vás píchalo, zvedněte ruku...“ (celý proces měl tři dvacetiminutové fáze), já už v páté minutě druhého kola při každém zatrnutí a šíleně nepříjemném píchnutí mávala oběma rukama jako hysterka.
Dvě kola jsem protrpěla, na třetí jsem si už netroufla. Zuby pak byly vážně hezké, o několik odstínů světlejší, ale trnutí a citlivost mě nepřešla ani pár dní poté, ani po zklidňovacím gelu a pastě. Rok jsem byla s novým odstínem svého chrupu spokojená, ale protože jsem každodenní konzumentka černočerného Earl Grey, nemohlo to tak být na věky. Po dalším půlroce jsem začala přemýšlet, jak na to, když se mi to utrpení v ordinaci nechtělo zažít podruhé... Dala jsem přednost metodě, která se, jak jsem se hned z několika předních zubních klinik dozvěděla, dostává čím dál více do popředí bělicího zájmu – domácímu bělení. Nikoli jen pastou, či bělicím perem, ale speciálním bělicím gelem za pomoci nosičů vám zhotovených na míru.
