„Kalhoty prostě miluju!“ prohlásila Julia Roberts a v modelu od Giorgia Armaniho v roce 1990 vyrazila na Zlaté glóby. Jenže cestu na červený koberec musely dámské kalhoty ujít dlouhou. Když si pravěký člověk okolo těla poprvé omotal kožešinu, jednalo se vlastně o sukni. Nohavice spatřily světlo světa proto, aby muži mohli snadněji bojovat. Dalo se v nich totiž pohodlně jezdit na koni a jezdcům navíc chránily nohy před odřením – staly se tudíž pánskou výsadou. Evropu ale seznámily s nohavicemi až barbarské kmeny při stěhování národů.
Zákaz od císaře
U nás přežívala móda dlouhých halen, suknic a punčoch ještě za husitů. Postupně se nosily kalhoty úzké s různobarevnými nohavicemi a pytlíky na přirození i modely uvolněné, jejichž rozkrok spadal hluboko ke kolenům.
Za první ženu v kalhotách platí výstřední švédská královna Kristýna, kterou vychovávali jako následníka trůnu, a tak si pánské kalhoty roku 1654 oblékla na náročnou cestu do Říma.
Ve Francii přitom ženám nošení kalhot zakázal zákonem Napoleon a ve viktoriánské Anglii zase vzbudily poprask dělnice, které se odvážily obléct pánský hornický mundúr, když jim sukně při práci v lomu překážely.
Nejznámější propagátorkou kalhot se v devatenáctém století stala nekonvenční spisovatelka George Sand. Ráda šokovala a díky kalhotám působila pozdvižení. Průkopnice nové módy sklízely opovržení mužů a musely snášet i nepřátelské pohledy žen.
Změnit situaci pomohlo sportování. Od roku 1909 mohly ženy ve Francii díky zvláštní vyhlášce odložit sukni při jízdě na koni nebo na bicyklu, a protože ani lyžování nebylo v šatech pohodlné, vyrazila firma Hermés na trh s prvními kalhotami určenými pro lyžařky.
