1. Cukr? Žádná novinka!
Cukr znali lidé už od starověku. V té době se ovšem používal jako koření nebo smíchaný s mlékem jako lék. Jak vznikal? Tehdejší „cukráři“ lili šťávu z cukrové třtiny do kuželovitých nádob, kde krystalizovala a vznikaly vysoké homole. V téhle podobě se cukr, třtinový a od 18. století pak i řepný, prodával až do dob našich prababiček.
2. Cesta tam a zpátky
Zajímavé je, že cukrová třtina představovala jednu z mála rostlin, kterou výprava Kryštofa Kolumba nepřivezla z Ameriky, ale dovezla ji tam. Za mořem se rostlině dařilo a její pěstování zažilo obrovský boom. Zpátky na náš kontinent přitom vozili námořníci cukr nerafinovaný, v surové podobě.
3. Hnědý cukr nerovná se třtinový
Aby cukr získal sněhobílou barvu a zbavil se pachuti cukrové řepy, musí se čistit. Proces se nazývá rafinace. Ta ovšem probíhá pomocí chemikálií, třeba vápna. Není proto divu, že už v roce 1931 německý specialista na výživu Curt Lenzner napsal: „Průmyslový cukr je chemikálie, která nemá s přírodou nic společného. Z organismu naopak vysává vitaminy, minerály a stopové prvky.“ Dáváte přednost třtinovému, o kterém si myslíte, že je zdravější? Pozor, hnědý cukr nerovná se automaticky třtinový. Může jít o cukr obarvený, původně bílý, už rafinovaný. Používá se k tomu třeba karamel, který mu tmavou barvu prostě dodá!
4. Do dortu i do zmrzliny
Ve střední Evropě se cukr dlouhou dobu považoval spíš za druh koření vhodný k jídlům z mouky, k masu nebo rybám. Do sladkých pokrmů se začal míchat až v 17. století, kdy kuchaři začali zavařovat ovoce s cukrem, vyráběli sirupy, dorty, krémy nebo zmrzlinu.
5. Oslaďte si život
Cukr představoval luxusní zboží, proto se v historických knihách mimo jiné dočtete, že: „Sto kilo cukru má cenu tří dobře krmených volů.“ Život si tak ještě v 18. století sladila pouze vybraná společnost. Ovšem jen dospělí a zásadně po večeři!
Pokračování na další straně!
