Spát i vstávat se slepicemi!
O tom, jak Češi ve středověku vůbec žili a jaké měli návyky, víme nejen díky významným archeologickým nálezům, ale především tučným svazkům spisovatele Zikmunda Wintera (úryvky najdete v knize Václava Cílka: Tři svíce za budoucnost, vydala Novela bohemica). Autor tam například píše: „Naši staří – pokud nesedívali do noci v hospodě – chodívali spát se slepicemi. Proto také den a práce u nich začínala se dříve, nežli jest zvykem dnes… Dělník, jda do díla, chroupal k snídani syrovou cibuli a přikusoval režný nebo bílý chléb, jenž pokládán za krále všech krmí, a to za krále posvátného, k němuž byla úcta; když padl na zem chleba kus, zdvihali ho s úctou a líbali.“
Hrách a zelí
Ke středověku patří luštěniny, hlavně hrách. Winter jeho přípravu popisuje takto: „K prostému obědu kuchařka podávala hrách prostě. Uvařila ho, zalila sádlem, v postě olejem, u bohatšího stolu máslem.“ A ze zeleniny šlo na odbyt zase zelí: „Kuchařky je strojívaly dvojako, buď jen vařily, buď smažily. A zelí braly z hlavatic buď čerstvé, nebo je strojily, v octě nakládané. Zelí vařeno obyčejně se špekem nebo s máslem, cibulí a s topinkami; byl-li půst, nalila kuchařka do něho oleje.“
Chleba jako základ
Základem jídelníčku byly obilné placky nebo chléb, který věřící považovali za boží dar. Vlastimil Vondruška v knižní sérii Život ve staletích (vydala Moba) uvádí: „Pekl se převážně z tmavé, mnohdy jen hrubé semleté mouky, která někdy nebyla ani řádně očištěná, takže v ní zůstaly zbytky otrub.“ A jak se jedl? Určitě se nekrájel, ale lámal, a pak namáčel ve vodě nebo nějaké omáčce (černé hmotě z rozvařených švestek či bílé z jablek). Kromě toho se podával namazaný máslem nebo sýrem. A protože se pekl do zásoby, často se už jako ztvrdlý opékal.
