1. Zhruba z roku 3500 př. n. l. objevili archeologové hliněnou tabulku, na které stál postup výroby mýdla. Používalo se původně jako léčivo k hojení ran a jeho základem byl hovězí lůj. K němu se přidalo žíravé draslo, smrkové dřevo, kůže vodní zmije, kořen myrty, popel, ječmen, pryskyřice a některé další přísady. Vše bylo třeba ještě smíchat, svařit, scedit… a hotovo!
2. Z doby okolo roku 1550 př. n. l. pochází Ebersův papyrus s informacemi o léčivých rostlinách. Uvádí se v něm, že už starověcí Egypťané používali při svých koupelích cosi jako mýdlo.
3. Gaius Plinius Starší v encyklopedii Historia naturalis (z roku 77 n. l.) připisuje vynález mýdla Keltům (vyráběli ho ze směsi popela z bukového dřeva a kozího loje). Od nich převzali techniku výroby Římané, kteří ho ovšem používali k úpravě a fixaci účesů. Nečistotu a pot odstraňovali následovně: Prostě se nechali potřít olejem, který seškrábali poté, co se špína vstřebala. Na účinky mýdla, jaké známe dnes, upozornil až ve 2. stol. n. l. lékař Galén.
4. Podle staré antické báje se nedaleko Říma tyčila svatyně na jedné hoře. V té se k uctění bohů spalovala obětní zvířata. Déšť smýval popel z obětních hranic spolu se zbytky tuku ze zvířat až dolů k řece Tibeře. Tam zrovna římské ženy praly prádlo a zjistily, že tato směs skvěle čistí skvrny na oblečení!
5. V sedmém století zásobovali mýdlem jižní Evropu a Orient Arabové. Platilo se za něj zlatem, přestože bylo mazlavé, černé nebo nazelenalé. Až později výrobci přišli na to, že do něj můžou přidávat vůně, ale také jak ho bělit nebo přibarvovat. Jejich první mýdla byla tekutá.
Pokračování na další straně!