1. Už pravěké ženy si s nadšením vlnily vlasy. Akorát místo natáček používaly třeba kosti mrtvých zvířat. Řekyním a Římankám v antice zase jejich otrokyně vyráběly kudrliny rozžhavenými želízky.
2. V Evropě v 17. století frčely pořádně výrazné kudrny. Proslavila je francouzská spisovatelka, madame Sévigné. Ůčes, kterému se říkalo „a` la Sévigné“, se vyznačoval postranními kroucenými loknami na spáncích. Vytvářely se pomocí nové techniky – papírových natáček, papilot.
3. Když se devatenáctiletá bavorská princezna Žofie setkala na jaře 1824 u jezera Tegernsee s dvaadvacetiletým habsburským arcivévodou Františkem Karlem Habsbursko-Lotrinským, zapsala si do deníčku: „Dlouhé hnědé lokny mi rámovaly obličej. Vytvořit tuto nádheru nebylo jednoduché, neboť byl každý pramen preparován pomádou, vyrobenou z rozpáleného volského morku, do něhož byla zamíchaná natvrdo uvařená rozmělněná vejce. Vařené výhonky chřestu zjemňovaly krém, který ovšem nešířil zrovna libou vůni. Aby lokny voněly, přidal se do nich peruánský balzám.“
4. Do experimentování se v roce 1896 pustil německý kadeřník Karl Nessler. Roli pokusného králíka přitom vyfasovala jeho vlastní manželka. Vlasy jí natáčel na kovové zahřáté natáčky potřené louhem. Žena přitom dvakrát o své vlasy přišla a pokožku hlavy měla na mnoha místech popálenou! Pak naštěstí její choť přišel na to, jak upravit hřívu chemicky vhodnějším, alkalickým roztokem. A bylo vyhráno – první trvalá byla na světě. V roce 1906!
5. Natáčky za první republiky nechyběly ve výbavě žádné nevěsty. Nezapomínaly na ně ani filmové hrdinky: vlny mění vizáž třeba utrápené manželky Nataši Gollové ve filmu Kristián. Adina Mandlová zase ve snímku Dva týdny štěstí při balení kufru hlásí: „Nesmím zapomenout na žehličku a natáčky na vlasy!“
