1. Po pudrovém přípravku sahaly ženy už kolem roku 2500 př. n. l., kdy si nechávaly míchat speciální minerály na bělení pleti. Ve starověké Číně se zase cenil rýžový pudr. V antickém Řecku a Římě se ženy krášlily křídovým práškem nebo pylem z květů, ten používaly i k léčení ran.
2. Ve čtrnáctém století přišla do módy alabastrová pleť, značila příslušnost k vyšší vrstvě. Šlechtičny si proto zasypávaly tváře, krk a dekolt bílým olověným pudrem. Ale netušily, že je olovo jedovaté, a tak byla jejich pleť plná puchýřů a vředů. Mírnější otravy se projevovaly ztrátou vlasů, duševními poruchami či ochrnutím. Ty komplikovanější dokonce končily smrtí! A tenhle toxický pudr svým uživatelkám vesele ničil zdraví až do roku 1634, kdy byl prohlášen za jed.
3. Na dvoře Ludvíka XIV. frčely nejen bílé obličeje, ale tuny pudru se sypaly i na paruky. Přípravek se vyráběl z rýžové či obilné mouky a jeho spotřeba v té době stoupla natolik, že způsobila nedostatek mouky v zásobování! V dobových pramenech se přitom paradoxně objevovaly věty typu: „Do kostela chodí napudrované jako od mlynáře…“
4. Za rozšíření zdravotně nezávadného pudru vděčíte pařížskému lékárníkovi Théophilu LeClercovi. A jeho rýžový prášek se zinkem podrobily testování ty nejpovolanější – luxusní kurtizány z veřejného domu!
5. Až ve druhé polovině devatenáctého století začal pudr sloužit coby prostředek zmatnění. A považoval se tehdy za jedinou kosmetiku, kterou se směly krášlit počestné ženy. Líčení v té době běžně používaly jen „komediantky“.
