Potratová pilulka RU-486 není celosvětově žádnou žhavou novinkou, a přestože v naší republice byla legalizována letos v červnu, byla vyvinuta už v 80. letech minulého století. Je registrována pod názvem Mifegyne a jsou to ve skutečnosti celkem čtyři tabletky – první tři pomocí účinné látky Mifepriston zablokují hormon progesteron, bez něhož není oplodněné vajíčko schopné se vázat na děložní sliznici, je také znemožněna výživa embrya. Děložní sliznice i plod bez potřebné výživy odumírají.
Poslední tableta s obsahem prostaglandinů se bere po 36 až 48 hodinách a způsobí vypuzení plodu z těla. Celý proces pak připomíná velice silnou menstruaci, která může trvat devět, ale i třicet dní. Potratovou pilulku lze použít do 49. dne od prvního dne poslední menstruace, tedy do sedmého týdne těhotenství. Přibližně v sedmi až deseti procentech případů je i po použití pilulky třeba provést klasickou interrupci, jelikož potrat po pilulce nemusí být úplný nebo k němu nedojde vůbec.
Pro a proti
Při interrupci je sice žena v narkóze, ale probudí se a „je po všem“. Proces potratu tabletami je táhlý, žena dlouho a často silně krvácí a musí se s tím psychicky vyrovnávat, sama pozoruje, jak potrácí. Splachuje do toalety svůj vlastní plod – to může (ale samozřejmě nemusí) být trauma, které si ponese životem.
Ročně u nás proběhne cca 37 tisíc interrupcí. Martin Fendrych, novinář a spisovatel, píše: „Najdou se i argumenty proti RU-486. Základní zní: Je to smrtící tableta. Zajišťuje jednoduchou smrt plodu. V tomto smyslu je podobně pozitivní jako gilotina. Občas se mluví o dopadu interrupce na psychiku ženy, ale vůbec se nemluví o dopadu na psychiku společnosti, na ‚společenskou duši‘. Ten je zásadní. Ze zabití plodu se stává čím dál samozřejmější akt. Přitom jde pořád o zabití života, ať se na to díváte z kteréhokoli úhlu, sem nakonec chtě nechtě musíte dojít. Nejde jen o onu ženu.
Když zabíjení plodů bereme jako normální, pak otupujeme, stáváme se lhostejnější společností. Tupější a tupější. Paradoxem je, že se sami smrti bojíme, děsí nás, zapíráme si ji. Ale smrt pro nenarozené dítě přijímáme v pohodě (nejde ještě o nás). Díky antikoncepci a potratové pilulce, právu na potrat, jsme čím dál zajištěnější a jakoby bezpečnější. Tedy nezávaznější. Sex původně souvisel se vztahem. Dva lidé se milovali. Spali spolu, mělo to, mohlo to mít důsledky. Smyslem toho vztahu bylo mimo jiné mít dítě. Mít děti. Dnes jsou vztahy ochuzeny o ono riziko, že žena otěhotní, když jsme to neplánovali. Ale s tím, jak jsme stále méně vázáni, jak méně a méně riskujeme, ztrácíme smysl své existence. Nic neriskovat, jen si užívat prostě nestačí. A jeden z paradoxů současnosti? Ročně 37 tisíc potratů a vedle toho tisíce neplodných žen, které se zoufale snaží otěhotnět.“
