16. září 2014
Životní příběh Julie, dívky, která ví o mentální anorexii a bulimii víc, než kdy bylo napsáno...
1 / 2

Všechno to začalo asi ještě před mým narozením. Mámě bylo tehdy devatenáct. Barový typ, který se chce bavit, uřvané dítě a spořádaný usedlý rodinný život bylo to poslední, co by od života chtěla. Na prapocity z tohoto období jsem schopná si při terapiích vzpomenout… Psychické problémy, resp. jejich konkrétní projevy, což je v mém případě porucha příjmu potravy, jsou jen špičkou ledovce, obrovský masiv schovaný pod hladinou je území v psýché, kam se musíte pustit, když se chcete opravdu léčit – ne problém zaplácnout antidepresivy a farmaky, ale vydat se na cestu do hlubin vlastní duše, na cestu, která mnohdy vede strašidelnými místy.

Každé dítě přirozeně potřebuje ke zdravému vývoji těla i duše láskyplnou pozornost rodičů, což bylo to poslední, co jsem doma měla. Do školy jsem proto chodila moc ráda – že se mi učitelka věnovala a chválila mě, trošičku kompenzovalo můj neustálý hlad po pozornosti. Vypěstovala jsem si ohromnou vůli přežít. Musela jsem se o všechno postarat sama. Udělat si svačiny, už ve druhé třídě dojet do školy sama přes půl města…

O pozornosti a jedné náhodě
Na anorexii a bulimii je zajímavé, že začínají nenápadně. Ještě na začátku gymnázia bych v masce pseudointelektuálky hluboce opovrhovala někým, kdo do takového problému spadne… Jak to tedy bylo? Jely jsme s kamarádkou do Itálie, kde kupodivu tak příšerně vařili, že jsem tam skoro nic nejedla. A zhubla jsem. Nebyla jsem tlustá, spíš normální holka krev a mlíko. A najednou mi připadalo, že je mi lehce. Že se na mě lidi víc dívají, víc je zajímám. Měla jsem pozornost, po níž jsem dychtila. Začala jsem postupně vynechávat obědy, pak i snídaně a nakonec, asi tak za rok, jsem snědla za celý den jedno jablko nebo trochu mrkve.

Zajímavé je, že si všichni představují anorektičky jako chodící kostry, ale je to stejné jako s alkoholem – aby se člověk stal viditelně troskou, potřebuje hodně propitých let, normálního alkoholika v davu nepoznáte. Já nikdy nevážila méně než 55 kilo, i když moje normální váha je o patnáct dvacet kilo víc. Snad jen ty šíleně propadlé tvářě a kruhy pod očima mě mohly prozradit… Máma se v té době odstěhovala k příteli a já zůstala sama, což je pro holku v pubertě a pro začínající psychickou chorobu ta nejhorší možná varianta. Přestala jsem se stýkat se všemi přáteli – připadali mi hnusní, tlustí a nechutní. Celé dny jsem se buď učila, nebo na sebe čučela do zrcadla. Hodiny a hodiny! Taky jsem s oblibou surfovala po internetu na fórech těch, kteří dělali totéž co já. Toužila jsem po tom dokázat být celý den úplně bez jídla. Neměla jsem tehdy žádný vztah. Máma vždycky mluvila o tátovi jen v nadávkách, takže můj imprint byl: „Muži jsou ti, kteří ubližují ženám!“

1 / 2