Píše se rok 1898. Císařovna Sisi, manželka Františka Josefa I., je během projížďky na lodičce zavražděna anarchistou. Bodná rána pilníkem přímo do srdce ji nezabije hned. Císařovna po atentátu ještě dvacet minut žije, mluví, chodí, protože vytékající krev naplňuje její osrdečník jen velice pomalu. Necítí bolest, jen narůstající slabost. Větším překvapením než takto oddálená smrt bylo pro lékaře provádějící pitvu zjištění, že na těle rakouské císařovny jsou četné otoky, způsobené podvýživou...
Císařovna milovala gymnastiku, rychlou jízdu na koni a chůzi po horách. Po smrti svého druhého dítěte se uzavřela do sebe, trpěla silnými depresemi. Kromě nadměrného pohybu držela diety, půsty a měla období, kdy pila jen čerstvě nadojené teplé mléko, ovocné šťávy, šťávu vymačkanou z čerstvého špenátu, osolené syrové bílky nebo šťávu vylisovanou ze syrového hovězího masa.
Svůj vyhlášený vosí pás si brutálně stahovala korzetem. Když její komorné pořádně při stahování zabraly, dostala se prý až na 46?cm. K dosažení těchto extrémních mír však bylo nutné být v mučivém korzetu stažená od rána do večera nebo v něm dokonce i spát, aby se tvar žeber přizpůsobil a při svlečení se hrudník zase nerozšířil do své původní podoby.
Přestože štíhlost v 19. století nebyla ideálem krásy, Sisi zastávala názor, že pouze štíhlá císařovna je hodna obdivu. Dr. Hans Bankl v knize Nemoci Habsburků z chování panovnice v této době usuzuje, že jejím problémem byla patologická anorexie doprovázená pohybovou mánií. V té době byla tedy Sisi spíš výjimkou. Dnes je však kult hubenosti „mainstreamem“...
