Na ženské fakultě Harvardu se v roce 1904 udílejí diplomy. Mezi absolventkami je i čtyřiadvacetiletá Helen Keller. Když diplom přebírá, stojí jí po boku přítelkyně Anne Sullivan, bez jejíž pomoci by Helen školu nedokončila. Nebýt jí, nejspíš by ani neuměla mluvit, natož číst. Helen je totiž hluchá a slepá; diplom přebírá jako první člověk s takovým postižením!
Její učitelka s ní sedávala na přednáškách a tlumočila jí jejich obsah do dlaně, a tak teď handicapovaná studentka může při promoci pronést: „Překážky na mé cestě byly veliké, ale žádný správný voják neuzná svou porážku před bitvou. Vyhrát bych však nezvládla bez slečny Sullivan, která skoro přišla o zrak, když mi denně celé hodiny tlumočila, a já se jí nikdy nebudu moci dost odvděčit za vše, co pro mě udělala. Naučila mě věřit, že nemáme prosit o úkoly, jež jsou přiměřené našim silám, ale o sílu, jež odpovídá našim úkolům.“
Slepé zvířátko
„Nejzajímavější lidé devatenáctého století? Napoleon a Helen Keller!“ prohlásil spisovatel Mark Twain. Helen pocházela z rodiny, která patřila v americkém státě Alabama k honoraci, otec totiž proslul jako kapitán armády Konfederace. Holčička se narodila zdravá, jenže v devatenácti měsících onemocněla spálou a úplně pak oslepla a ohluchla. Vyrůstala v tichu a temnotě, nemluvila a rodina si s ní neuměla poradit.
