K snídani kousek chleba se sýrem, v poledne těstoviny a večer zeleninový salát nejlépe s bagetou. Sem tam nějaký muffin, croissant, koláček, no a ke kávě taky kousek dortíku. Nezdá se vám to zase tak špatné? Omyl! Odborníci na výživu bijí na poplach. Konzumujeme totiž tak velké množství pečiva převážně z bílé pšeničné mouky a stáváme se na něm závislí, až nám to začíná výrazně škodit. Výživných látek je v té dnešní pšeničné mouce už opravdu pramálo. Zato, jak výzkumy ukazují, jsou v ní hlavně takové, se kterými musí naše tělo každodenně bojovat ze všech sil takřka o přežití.
? Může za to pšenice?
Bylo by jednoduché postavit pšenici na pranýř. Ale tato obilnina ve své podstatě za nic nemůže. Existuje na zemi už pár tisíc let, a to i na našem území. Pro Římany byla zdrojem vitaminů a vlákniny. Bojovníci si ji brali na cesty v podobě celého zrna (!), které žvýkali. Zrnko ve vlhku naklíčilo a právě klíčky a otruby dodaly bojovníkům tolik energie, že pak byli schopni absolvovat dlouhé cesty nebo tuhé boje. Přesuneme se ale do české kotliny o pár set let později. Tady byla pšenice nedostatkovým zbožím. „Hrách a kroupy, to je hloupý, to my máme každý den, ale vdolky z bílý mouky ani jednou za týden...“ notovali si naši chudí předkové dennodenně, jak dokládá lidová slovesnost.
Bílá mouka byla zkrátka a dobře výsadou privilegovaných vrstev. Paradoxně ale, pomineme-li ostatní stránky těžkého života, právě strava chudiny založená na jáhlách, pohance, zmíněném hrachu či kroupách byla z dnešního pohledu mnohem zdravější. Určitě i proto nejeden šlechtic často spočinul zrakem na urostlých venkovských děvčatech, a jak známo z historie, nezůstalo mnohdy jen u toho... Ale k pšenici. V těch dobách dávno minulých jí u nás jednak nebylo mnoho. Navíc zrna se semílala na mlýnských kamenech, na rozdíl od dnešních ocelových strojů, a tak tehdy v mouce zůstaly zachovány i enzymy a nenasycené mastné kyseliny, které obsahuje klíček. Pšenice jako taková je tak z obliga.
