Ve svém nejoblíbenějším snu stojím ve frontě v cukrárně a rozmýšlím se, kterými z těch úžasných dortíků nabízených ve vitríně naplním svůj talíř. Na dovolené v jednom tropickém ráji se mi podobný sen splnil. Procházela jsem prosluněným obchodem a přemýšlela, které z kabelek, bot nebo šatů vystavených v tom velkolepě zařízeném prostoru si pořídím. Všechny měly logo, na omak lahodící materiál i přijatelnou cenu. Krásná domorodá prodavačka mi sice s naivní přesvědčivostí tvrdila, že každý kousek je originál, ale moje varovná kontrolka „pozor, podvod“ blikala stejně výrazně, jako když se mi fešák v baru svěřoval: „Moje žena mi nerozumí.“ Směs značek na štendru i výhodná cena na mne zřetelně křičely jediné slovo – fejk!
Pravá pindulína
Nositelky napodobenin známých značek jsou karikovány a třeskutě odsuzovány všemi módními bloggerkami, o časopisech pro opravdové dámy ani nemluvě. Archetypem zlotřilé fejkařky je v peroxidu vodíku vymáchaná pindulína, které se na solárkem ogrilované pacce houpá něco děsivě barevného a` la Vuitton. Padělek kabelky přitom přesně koresponduje s padělkem krásky navlečeným do bavlněných šatečků z přilehlé tržnice, z jejichž délky by se roztřásl zimou i obyvatel rovníkové Afriky.
Další klasickou nositelkou fejků bývá fiflena středního věku, jež nese známou kostkovanou legendu naditou rohlíky a jogurty koupenými v akci spolu s igelitkou ozdobenou logem místního supermarketu. I když většina z nás zdaleka nedosahuje takové křiklavosti, morální dilema je pro všechny stejné. Nevlastním-li rodové příjmení Rotschild včetně příslušného bankovního ústavu, milence královské krve nebo džob, který by tento nedostatek na kontě vynahradil, a mám-li přesto chuť vlastnit vysněnou veledrahou věc, mohu se buď následující roky živit suchými rohlíky a vůní jarních květů, nebo se pokusit podvádět sebe i ostatní.
