Kdybychom se nepotkaly nad článkem o chorobném hromadění věcí, nikdy by mě nenapadlo, že tahle sympatická brunetka ve slušivém sáčku dokázala během pár let proměnit své prostorné dva plus jedna po rodičích v malou garsonku. „Zbytek obytné plochy mi zabírají krabice plné maličkostí, které nedokážu dát pryč,“ přiznává jednatřicetiletá Mariana se zasmušilým úsměvem.
„Rozhodně to u mě ale nevypadá tak hrozně jako u některých aktérů reality show Po krk v odpadcích. Ti se často topí v harampádí bez ladu a skladu. Já si potrpím na eleganci a kupuju si na své věci designové krabice. I tak ale můj byt kamarádka označila za skladiště, sice značkového butiku, ale pořád skladiště.“
Paradoxně právě díky zmíněnému televiznímu vysílání si Mariana uvědomila, že spousta věcí, které považuje za důležité, jsou v očích ostatních jen krámy a veteš. „Mám pro ně vždycky vysvětlení. Už celé roky sbírám krásné a zajímavé věci. Módní časopisy, barevné balicí papíry z dárků, fotografie, knížky, moje hračky z dětství, staré školní sešity, vánoční ozdoby nebo třeba figurky z keramiky. Vždycky si říkám, že všechno ještě někdy použiju – ale skoro nikdy k tomu už není příležitost. Navzdory tomu se se svými věcmi nedokážu rozloučit. Třeba své dětské knížky chci jednou dát dětem.“
„Dělám si z toho srandu.“
„Moji přátelé samozřejmě o mé neschopnosti vyhazovat věci dobře vědí a často na tohle téma vtipkujeme. Před ostatními se to ale stydím přiznat a do bytu si raději návštěvy nevodím. Hlavně ty pánské ne,“ děsí se Mariana a hledá důvody pro svou závislost na zbytečnostech. „Prostě se mi ty věci líbí. Jedna kamarádka mi třeba dala k narozeninám ručně malovaný zápisník. Nikdy bych si do něj nic nezapsala, abych ho nezničila. Je na to příliš krásný. Raději notes uschovám do jedné ze svých krabic a stačí mi představa, že něco tak nádherného vlastním. Možná ale moje křečkování souvisí s tím, že jsem jedináček.
Mám pocit, že když je něco moje, bude to moje napořád. Vůbec si neumím představit, že bych o své poklady přišla! Jako malá jsem úplně nesnášela, když se mi máma rozhodla uklidit pokoj, zatímco jsem byla ve škole. Když pak viděla, jak se kvůli tomu topím ve špatné náladě, raději s tím přestala. Jenomže mně mezitím přerostly věci přes hlavu. Do svého pokoje jsem se už nemohla vejít. Ulevilo se mi, až když se rodiče odstěhovali natrvalo na chalupu a já mohla svými sbírkami zaplavit celý byt. Když se teď dívám na Po krk v odpadcích, trochu mě děsí, že se ze mě stane podobná podivínka. Už jsem nad tím dlouho přemýšlela. Ráda bych si ve svých věcech udělala pořádek a dala leccos pryč – třeba na charitu. Když jsem se o to ale pokusila, dokázala jsem vyřadit jedinou bundu a starou lampičku. Odnesla jsem to k popelnici a ještě týden jsem toho pak litovala. Nevím, jak to svoje hromadění zastavit.“
