18. listopadu 2013
 | 
Foto: Shutterstock
Napadlo vás někdy, že slabá imunita, bolesti v zádech nebo únava může být úzce spojena s tím, že špatně nebo málo dýcháte?
1 / 4

Když se podíváte na miminko, jak si dýchá, zjistíte, že tempo dechu je rychlejší než naše „dospělé“. To je v pořádku. Pak však také uvidíte, že se mu při dýchání pohybuje bříško, hrudníček i žebra. Naopak ramena zůstávají nehybná. Teď pozorujte pár dospělých ve svém okolí.  Pravděpodobně zjistíte, že jejich dýchání a pohyby těla vypadají úplně jinak. Často se nám ramena při nádechu zvedají, klene se jen hrudník, břicho je povolené, ale při dýchání se ani nehne. Tento dýchací stereotyp bývá častější u mužů, ale nevyhýbá se ani ženám. Ty však nedýchají skoro vůbec – myšleno velmi mělce – takže to, co by se jen vzdáleně dalo nazývat správným plným dechem, se odehrává někde v podklíčkové oblasti s tím, že rozsah dechového pohybu je (a to jsme ještě milosrdní) na pětadvaceti procentech.

Taková věda?
S dechem přichází do těla kyslík, který potřebují buňky k životu, protože je hlavním aktérem v buněčném metabolismu, a tedy hlavním aktérem v získávání životodárné energie. Když dýcháme na čtvrtinu nebo polovinu našich možností, zákonitě nám pak chybí energie. Buňky se dusí. Co uděláte, když dochází energie? Začnete šetřit tu nebo tam. A stejně funguje i tělo. Úsporný režim se projeví na mnoha jeho funkcích. Můžete být unavení, mít oslabenou imunitu… A protože i mozek potřebuje hodně kyslíku, když je ho málo, můžete mít výkyvy nálad či deprese. Energetická dráha plic souvisí s emocí smutku. Proto když je tento plicní meridián kvůli špatným dechovým stereotypům v nerovnováze, může se to projevit právě různými formami depresí. A sledujte ten začarovaný kruh. Utápění se v depresích znamená oslabení dráhy plic…

Jak se to stane, že najednou začneme „špatně“ dýchat? Proč si nenecháme původní nastavení systému a nedýcháme pořád tak krásně plně jako kojenci a batolata? Způsob dýchání se v průběhu života mění k horšímu. Hlavní chybou je  „vyšachování“ bránice, hlavního dýchacího svalu, z dechové hry.

Začít je třeba od píky. Většina lékařů a fyzioterapeutů se shoduje, že velký přelom nastává, když dítě přijde do školy a je posazeno na čtyři hodiny do lavice. Kdybyste se šla podívat na klasické frontální vyučování a sledovala děti od první hodiny až do poslední, uvidíte, co dělá lavicové sezení s jejich postojem, držením těla. Přestože učitelky v dobré víře děti „pérují“, aby se narovnaly, málokdy se tak skutečně stane. První hodinu možná ještě sedí, o přestávce se proběhnou, ale další hodiny už vidíte, jak se různě opírají, hroutí, válejí po lavicích a zdravé „původní“ nastavení je vystřídáno zhroucenou kostrou. V podobných stereotypech pak většinou pokračují doma při válení se u televize či sezení u počítače v rozličných „ulevujících“ polohách.

Dech se stává mělčím, protože hluboký stabilizační systém vnitřních svalů přestáváme používat. Místo toho do hry zapojujeme svaly povrchové, pohybové, které ale nejsou dle původního nastavení člověka určeny, aby tvořily vnitřní oporu. A tady se to stane. Pokřivíme si postoj, a s tím ruku v ruce rapidně snižujeme kvalitu dýchání.

1 / 4