Zuzanu jsem poznala na vysoké škole. Vždycky o sobě dávala hlasitě vědět, takže jsem o jejím sebevědomí nikdy nepochybovala. Po čem zatoužila, za tím si rovnou šla a s nikým se o tom dlouho nevybavovala. Považovala jsem to za přednost. Zatímco já jsem svá rozhodnutí dlouho rozebírala s kamarádkami nad kávou, ona měla vždycky jasno. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by mohlo jít spíš o známku poruchy. Je ale pravda, že na jejím přezíravém chování a smíchu, který rozvibroval celou místnost, mi přesto něco nesedělo. Když jsem ji teď náhodně potkala s kočárkem, skoro jsem ji nepoznala. Namísto výbušné dračice přede mnou stála zakřiknutá mladá matka. Když jsem kroutila hlavou nad její proměnou, tiše mi vysvětlila, že trpí sociální fobií a vysílená mateřstvím to jednoduše přestala skrývat.
„Žiju si ve svém světě.“
„První příznaky začaly už v pubertě,“ vypráví mi později, když ji přemluvím k anonymnímu rozhovoru. „Tenkrát jsem o žádné fobii nic nevěděla, prostě jsem to brala jako normální příznaky puberty. Červenala jsem se, kdykoliv mě učitelka vyvolala k tabuli nebo když se do mě začal někdo ze spolužáků navážet. Styděla jsem se ale i mimo školu. Už samotná chůze po ulici mi přišla neskutečně nepřirozená. Měla jsem dojem, že všichni stojí za okny a pozorují, jak jdu, jak se tvářím, jak vypadám, a vůbec se jim nelíbím. Pro kontakt s druhými jsem se tedy obrnila maskou. Začala jsem přehrávat a projevovala se hlučně, sebevědomě, šíleně. Trochu jsem se uvolnila po přestěhování do Prahy. Nikoho jsem tu neznala, a proto bylo lehčí hodit názory neznámé masy za hlavu. Jenže jsem se také uzavřela do vlastního světa.
A vypadá to následovně: Když jsem třeba v úzkých, tak se šíleně směju. Ve větších skupinách se skoro neprojevuju a nejlíp se cítím sama s jedním člověkem nebo maximálně s pár přáteli, které si sama vyberu. O sociální fobii jsem se dočetla až kolem pětadvaceti a došlo mi, že i na mě se pověsila. Příznaky seděly přesně. A i když jsem si život uspořádala tak, abych se stresujícím situacím co nejvíc vyhnula – pracuju jako překladatelka a skoro všechno můžu vyřídit z domova e-mailem nebo jen krátkou návštěvou v nakladatelství – pořád se potýkám s určitými strašáky. Nejhorší je telefonování. Prostě nejsem schopná zvednout mobil a zavolat cizímu člověku nebo po něm dokonce něco chtít. Když už musím někomu pracovně volat, půl hodiny chodím po místnosti a dodávám si odvahu. Občas si i napíšu, co přesně mu chci říct, slovo od slova, uklidňuje mě to, a občas si repliku rovnou čtu, abych se trémou nespletla. Srdce mi při tom buší jako o závod. Když jsem ještě pracovala v kanceláři, pomáhalo mi, že jsem se představila jako moje kolegyně. Vžila jsem se do její role a najednou mi to nevadilo – ale mluvit sama za sebe jsem nezvládla. Podobné to mám, i když někdo brnkne mně. Cizí čísla proto úplně ignoruju a často nezvedám ani ta známá. Nejdříve se musím prodýchat, dát si čas a naladit se psychicky na hovor, a pak dotyčného vytočím zpátky.“