26. října 2013
Je zvláštní, kolik toho dokážeme sama sobě namluvit. A působíme přitom důvěryhodně.
1 / 3

Asi nikoho dvakrát nepřekvapí, že život nemusí být vždycky jako peříčko. Jen co vyřešíte jeden problém, objeví se další. Jen co máte pocit, že jste se ocitla na stále stoupající dálnici ke štěstí, objeví se před vámi hrbol a z dálnice je prašná cesta, o které ani nevíte, kudy vlastně vede. Stárnutí, které k životu patří, má mnohé výhody, ale fakt, že ztrácíte sílu a fyzickou krásu, k nim rozhodně nepatří.

V některých životních obdobích to skoro vypadá, že životní cesta je o přijímání nepříjemných tváří světa. „Naštěstí“ jsme na nepříjemné pravdy vybaveni: prostě je překryjeme dobře vykonstruovanou lží. „Tohle bych stejně nezvládla…“ „Miluje mě stejně jako já jeho, jen to nedává najevo…“ „Nemám žádnou disciplínu…“ „Chlapi jsou všichni stejní…“ „Jsem tlustá…“

Z ochrany je klec
Některé z těchto lží časem začnou mít svůj vlastní život a vetkají se do přediva našeho života, jakoby byly pravda. To, co zprvu vypadalo jako důmyslný ochranný mechanismus, se jednoho dne stane hranicí, kterou si prostě nedovolíme překročit. Dokud se této původně nevinné lži nezbavíme.

Přitom naše lidská fantazie při vymýšlení lží není tak bujná, jak by se na první pohled mohlo zdát. Příběhy, do kterých jsou naše lži zasazeny, se mohou lišit, ale princip „ochranného výmyslu“ zůstává stejný: tam, kde nejsme připraveni či ochotni přijmout pravdu, namalujeme si přijatelnější lež. Děláme to, když je pravda a) příliš drsná, b) příliš obyčejná, c) příliš rozdílná od našich přesvědčení, takže přijmout ji by znamenalo přestavět celý náš svět.

Kamarádka, která vám už sedmnáct let opakuje, že ztloustla, přestože má již sedmnáct let stejnou a úplně normální váhu, se nedá jen tak přesvědčit o tom, že neztloustla, protože už sedmnáct let její vnitřní život stojí na „faktu“, že je tlustá. Všechno, co prožívá, je tomu podřízeno. Všechny úzkosti, které si hýčká, způsob, jakým se naučila oblékat, to, jak si zvykla, že je „nepřitažlivá“, dokonce i to, jak se naučila pracovat víc a lépe než „hezké a štíhlé“ kolegyně, a díky tomu vlastně prosperuje její kariéra… To vše může stát na jedné jediné maličké větičce, která dýchá v jejím nejhlubším nitru: Jsem tlustá. Víte, jak moc by se musela změnit, kdyby najednou „zhubla“?!

Paradoxem je, že její „hezká a štíhlá“ kolegyně může žít ve stejném víru úzkostí a strachů, na jejichž dně může dřímat jiná, podobně zákeřná lež. Například kdykoli se hezká dívka ocitne ve střetu s někým druhým, její lží může být: „Závidí mi, jak vypadám, a tak mi to dává sežrat.“ Výhodou takové lži je, že nikdy za nic není zodpovědná ona sama. Kdykoli dojde ke konfliktu, je v tom ona nevinně díky svému vzhledu a vše je problém druhých. Právě proto hezké dívky mohou působit nafoukaně či arogantně – špína a nepořádek je problémem těch „ošklivých“. Stres hezké dívky pak může pramenit z toho, že její vztahy s ostatními se pak skutečně neustále zhoršují, protože problémy neřeší s náležitou porcí odpovědnosti, ale hází je na druhé.

1 / 3