Možná už jste došla do fáze, kdy jste se rozhodla obětovat část z platu a tedy i věcí, o které vlastně ani nestojíte. Dokázala jste se postavit strachu z existenciální nejistoty, který je skoro vždycky umělý. A teď sedíte doma, máte konečně čas – a nevíte, co s ním. Místo vytouženého klidu a pohody vás překvapila tíseň z toho, že pouhý krok pryč od dlouhých hodin v práci automaticky neznamená, že víte, jak se smysluplně zapojit do života doma nebo kdekoli jinde. A že vlastně nevíte, jak jinak se těšit ze života, než stále rostoucím pracovním úspěchem nebo stále tučnějším kontem.
Paradox štěstí
Narodila jste se v čase a místě na Zemi, kde většina lidí vlast- ní věci, které ještě před půl stoletím patřily jen do science ?c- tion. My Evropané jsme bohatší než kdykoli předtím. Žijeme déle než jinde na zeměkouli. Máme přístup k technologiím, o kterých naši rodiče ani nemohli snít, protože by je prostě nenapadly. Nikdo z nás neví, co to je hlad, válka nebo zima. Paradoxem však je, že přestože se naše vnější podmínky zlepšily naprosto závratně, naše hladina štěstí se vlastně vůbec nezměnila. Jak je to možné?
Kromě toho, že žijeme ve vnějším luxusu, je totiž třeba hned druhým dechem dodat, že nežijeme o moc svobodněji a už vůbec ne šťastněji. Stačí si hlouběji popovídat s lidmi kolem a po třech sklenkách vína to vypadá, že většina z nich spíš žije život tichého zoufalství. Chodí sice každý den práce, kam v pátek mohou slavnostně přijít v džínách místo v krava- tě, ale v duši se cítí spíš jako postava ze známého Munchova existenciálního obrazu Výkřik. Jakoby kdesi v nich žila stejná
„Začněte dělat to, co jste dříve milovala, ale na co jste neměla kvůli práci čas...“ ?gurka, která stojí na mostě a v němém zoufalství jen otvírá ústa hrůzou. Uvědomují si totiž, že „džínové pátky“ nebo „mateřská dovolená pro otce“ jsou jen chabé náplasti, že pracují dlouhé a dlouhé hodiny v zaměstnáních, která je nenaplňují, aby si mohli koupit věci, které nepotřebují, a udělali dojem na lidi, kteří je vlastně vůbec nezajímají.
