15. dubna 2013
Deprese. Nejrychleji se šířící duševní porucha dneška přepadá čím dál víc lidí. Co za to může? Ekonomická krize? Politika? Vztahy?

Kolikrát jste během letošní šedivé plazivé zimy bez sluníčka slyšela někoho s mrzutým či otráveným obličejem pronést „Mám depku!“ Většina z těchto lidí samozřejmě klinickou depresi neměla, to jen několik dní v kuse zažívali špatnou náladu, sníženou chuť do života a malou tělesnou energii následkem nedostatečného metabolismu světla. Za nemocné by byli prohlášeni, až kdyby byli v takovém rozpoložení naprostou většinu dní roku či dvou. Tři sta dní, bez naděje na zlepšení. Lze téměř s jistotou prohlásit, že žádný z těch, kdo ledabyle trousí poznámky o tom, že mají „depku“, klinickou depresí netrpí. A přesto této někdy až život ohrožující diagnózy přibývá v celém moderním světě. Deprese a úzkosti patří téměř mezi epidemické choroby dneška.

Moderní pohled
Dříve se věřilo, že většina nejtěžších depresí nemá vnější důvod a nelze s nimi tedy pracovat jinak než antidepresivy. Dnes se ozývají hlasy z řad neurologů, psychoterapeutů i psychiatrů, kteří se zároveň zajímají i o techniky jako meditace, práce s energiemi a jiné alternativní přístupy, že deprese bez důvodu zkrátka neexistuje. Bezdůvodné, neboli endogenní deprese měly být až donedávna jen jakousi chemickou nerovnováhou v jinak perfektní laboratoři mozku. Exogenní deprese naproti tomu mají zřejmý důvod ve vnějším světě. Představa, že mozek je nějaká laboratoř, která vysílá zadání o tom, co si máme myslet a cítit, začíná však být mezi pokrokovějšími neurology poněkud překonána.

Je samozřejmě jasné, že do určité míry to tak je: na většinu pacientů zafungují antidepresiva a anxiolytika (léky proti úzkosti) tak, že jim zkrátka uleví. Jako by do chemické laboratoře mozku dorazily ty správné látky. Ovšem skenování při magnetické rezonanci ukazuje, že i změna myšlení navozuje chemické změny v mozku. Skeny mozku lidí trpících arachnofobií (strachem z pavouků) před a po behaviorální terapii ukazují obrovský rozdíl. Mozkové funkce se před terapií projevovaly abnormálně,  po terapii jsou v normě. To je nadějná zpráva minimálně pro ty, kdo trpí lehčími až středními formami depresí. Dává jim možnost uzdravení do jejich vlastních rukou. Už o sobě nemusí přemýšlet jako o nějakém neopravitelném strojku, ale jako o živé bytosti, která minimálně spolurozhoduje o svém osudu.