Tomáši, už několik let jste nikomu neposkytl rozhovor, tak mě zajímá, jak se vlastně máte?
V Čechách je sice zvykem říkat, že nic moc, ale to já nemůžu, protože se mám už strašně dlouho strašně dobře. Když jdu kolem kostela, říkám si, že bych se měl zastavit a poděkovat Nejvyššímu. Zrovna teď je asi paradoxní si na to stěžovat, ale práce mám pořád o trochu víc, než je zdrávo, takže občas nevyspalost, občas prášek na spaní, ale díky tomu netrpíme nouzí. A taky dělám práci, která mě dost často baví...
Máte nějaký recept i pro ostatní, aby se cítili tak dobře?
Myslíte něco jako – jak dojít štěstí? Mě dnešní doba nepřestává fascinovat. Můžeme se obléct do značkového zboží, nechat si odsát břišní špeky, mít espézetku ze samých nul a v akváriu žraloka, ale stejně pořád platí prastaré zákony, že bez obětí, poctivosti, vytrvalosti či střídmosti se štěstí stejně nakonec nekoná. Ale pozor, mluvím jako papež, jenže místo mitry mám místy na hlavě máslo. Fakt docela často tajně a užasle šmíruju lidi a říkám si v duchu: „Tak co, ty prototype úspěšného, dynamického, moderního muže? Voníš draze, auto se ti samo nastartovalo i otevřelo, vzácný oblek sis pověsil na němého sluhu – ale jak je to ve skutečnosti? Pomohlo ti to? Našel jsi dobrou ženu, lásku, máš domov, máte děti?“ Kulisy se změnily, ale jinak je to pořád dokolečka, antické drama, Shakespeare, nejlepší filmy, třeba, třeba, ale jo, třeba Rozchod Nadera a Simir...
Já to cítím i jako jakýsi trend současnosti – tedy být šťastný mnohdy i za každou cenu. Zkrátka, jako že je to něco, co se musí, co by se mělo, čeho by člověk měl určitě dosáhnout...
Štěstí se dneska prezentuje jako přívětivá hypotéka, dům snů s fitcentrem, auto, kterému zatáčí všech šest kol. Nebo jako ty billboardy, na kterých rodinka tlačí přetékající nákupní vozík a všichni září a smějí se, že jim bělostné zuby málem vypadnou z hub. Ale už při pohledu zblízka je ten billboard mizerný, otrhaný větrem, za ním prázdno, ubohost, trapnost. Fakt nám pomůže ke štěstí, když si před okno, odkud máme ten nejhezčí výhled, zaparkujeme čerstvě omyté nové auto? Já se picnu... Bohužel se zdá, že tomuhle umělému obrazu štěstí značná část lidí věří, koneckonců, v shopping parcích dnes trvale žije mnohem víc lidí, než kolik by přišlo na demonstraci proti, řekněme, plíživému omezování osobní svobody.
V tu chvíli nás přeruší provozní restaurace, na jejíž zahrádce sedíme. Chce se s Tomášem vyfotit. Tomáš pózuje, stejně trpělivě a s milým úsměvem jako za tu půldruhou hodinu, co spolu mluvíme, ještě několikrát předtím i potom. Hovoří s dalšími lidmi, kteří si chtějí ‚osahat‘ tu známou tvář, promluvit s ním, vyfotit si ho...
